Black Swan

seznámení s Alenou

Po slečně Anně Fridrichové se k Tony do kanceláře vydali postupně Alžběta Hronská, Eliška Chramostová, Jindřiška Jílková, Martin Kantor, Kristýna Lhotská a další nositelé jmen z jejího seznamu. Po asi třech hodinách rozhovorů, ve kterých se zaměstnanci probrala vše, co se týče jejich oddělení, zbývalo na seznamu už jen jedno jediné jméno. Alena Zimová. Vysoká štíhlá blondýnka se poté, co pro ni přišla její kamarádka Bára Veselá, která byla na seznamu před ní, vydala do patra s kancelářemi. Nebylo tak těžké určit, do které z nich má vstoupit, napověděla jí to dveře nejblíže k ní, vedle kterých byl na drobné cedulce napsáno "Ředitelka". Alena tedy neváhala a zaklepala.
"Dále." ozvala se strohá odpověď a Alena vešla dovnitř.
"Dobrý den." pozdravila Alena, jen co vešla dovnitř. U pracovního stolu před ní seděla plavovlasá žena, asi třicetiletá. Pro Alenu však nebylo nikterak snadné určit její věk, neboť se nyní skláněla nad něčím, co vypadalo jako poznámkový blok, a horečnatě něco zapisovala. Pár vteřin poté, co Alena vešla, však notes zaklapla a zvedla se ze židle.
"Dobrý den, jsem Antonie Adamová, nová ředitelka." pozdravila, zvedla se od  pracovního stolu, přešla k Aleně a energicky jí podávala ruku. Alena ji s ostychem přijala a také se představila.
"Takže, slečno Zimová, jak už jsem říkala mnoha kolegyním a kolegům před vámi, chtěla bych si promluvit s každým zaměstnancem zvlášť, abych pak mohla lépe řídit obchod." začala s hovorem Tony a mile se na Alenu usmála. Ta jí úsměv nesměle opětovala a zahlédla se jí do očí. Byly modré, stejné jako ty její, přesto však mezi nimi byl nepatrný rozdíl, který však dodával jejich celkovému vzhledu úplně jiný nádech. Z Aleniných očí vyzařoval klid, kdežto Tonyiny byly pronikavé a skrze její lehce přivřena víčka působily dojmem, že snad vidí člověku až do duše. Jeden pohled do jejích očí dokázal způsobit to, že se Alena začervenala a vyhýbavě sklopila pohled k zemi. Tony její chování také přivedlo do rozpaků. Uvědomila si, že na ní možná zírá mnohem déle, než by bylo vhodné.
"Posaďte se, prosím." ukázala na volnou židli, která stála z druhé strany psacího stolu. Ve snaze zahladit onen trapný moment, který se mezi nimi odehrál, se sama posadila a vyčkala, až Alena udělá to samé.
"Nevadí vám kouř?" zeptala se opět již sebevědomě, když vytáhla z kapsy malou stříbrnou tabatěrku a z jejích útrob vytáhla cigaretu.
"Ne, vůbec ne." odpověděla Alena váhavě a nervózně si zamnula  ruce.
"Tak, co mi povíte o vašem oddělení?" zeptala se poté, co si zapálila. Nyní přes clonu cigaretového dýmu sledovala ženu, sedící před sebou. Alena se lehce začervenala. Nevěděla, kde začít a  začala si nervózně mačkat prsty na rukou.
"No, j-já..." začala nervózně koktat a snažila se vymyslet něco, čím by mohla začít. Uvědomovala si, že nejspíš vypadá hloupě, ale skutečně měla momentálně v hlavě prázdno a nebyla schopna soustředit a utřídit své myšlenky.
"Tak začněte nejprve u sebe. Kdy jste sem nastoupila a jak na vás vaše práce působí." začala opět Tony, připravená Aleně pomoci. V očích se jí na moment mihl záblesk pobavení.
"Pracuju zde úplně od začátku. Prvních pár dnů jsem si zvykala na nové prostředí, jsem totiž z vesnice a Praha je oproti tomu nezvyka a občas to pociťuji i tady, v Labuti. A-ale, je tu milý kolektiv, všichni si rozumíme a myslím si, že všichni svou práci zvládáme dobře." dořekla Alena se znatelnou úlevou v hlase. Byla sice stále mírně nervózní, ale podle výrazu ve tváři ředitelky si byla jistá, že si o ní nemyslí nic špatného. Byla si však jistá, že je to vše, co mohla odpovědět a tak po své odpovědi zůstala jen tiše sedět.
"Dobrá tedy." řekla po chvíli Tony a navázala s Alenou oční kontakt. Alena si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdá, ale Tonyin pohled po chvíli sjel k jejím rtům, kde se na moment zastavil. Poté se však její zrak vrátil zpět a v jejích očích se mihnul nepatrný záblesk něčeho, co Alena nemohla blíže specifikovat. Byla to snad touha? Ne, to určitě ne. Přece si jen povídají, nic víc. Stalezsi hleděly do očí a obou se stejnou měrou zmocňovala nervozita. Poté sebou však Tony lehce trhla, jakoby se probrala z tranzu.
"Promiňte, trošku jsem se zasnila. Jestli je to vše, co mi chcete říci, můžete jít." dořekla a omluvně se na Alenu usmála. Ta se nejistě zvedla a vydala se ke dveřím.
"Nashledanou." rozloučila se Alena a chtěla vzít za kliku, když v tom ji Tony zastavila.
"Počkejte moment." řekla zvýšeným hlasem a zvedla se ze své židle, pomalými kroky přešla k Aleně a shlédla na ni ze své výšky.
"Máte to nakřivo." řekla a ukázala na Aleninu hruď, kde se skvělo její identifikační číslo, nyní nakloněno více na levou stranu, než bylo vhodné.
"Mohu?" zeptala se bez váhání Tony zahleděla se Aleně do očí. Ta jen lehce přikývla a sklopila oči k zemi.
"Tak prosím, nashledanou." rozloučila se Tony hned poté, co rychlým a ladným pohybem opravila vadu na Alenině oděvu. Ta se ještě jednou rozloučila a spěšně vyšla ven z její kanceláře....