Black Swan

Bára

Alena se nenápadně vplížila do bytu.  Venku byla ještě stále tma a v pokoji, který sdílela se svými kamarádkami, se stále ještě rozléhalo pokojné oddychování. Bylo teprve čtvrt na šest a ona tedy měla ještě necelou hodinu a půl, aby se stihla dát trochu dohromady. Když došla ke své posteli, přemohla jí únava z probdělé noci. Během chvíle usnula, stále v tom stejném oblečení, které měla na sobě během schůzky s Irenou. Pomyslela sice na to, že se holky asi budou ptát, kde a s kým byla, fyzická únava ji však přemohla a  svou snahu zvednout se a jít se aspoň převléct tedy definitivně vzdala.
"Aleno, vstávej." uslyšela Báry hlas. Nechtělo se jí vstávat, stále byla velmi unavená a tak na její vyzvu nereagovala. Po chvili jí však Bára položila dlaň na rameno a lehce s ní zatřásla.
"Kolik je hodin?" vyhrkla Alena, když se s trhnutím probudila. Byla sice stále unavená, ale uvědomila si, že musí vstanout a že nemůže přijít pozdě.
"Čtvrt na osm." odpověděla zmateně Bára. Viděla zcela oblečenou Alenu a myslela si, že už je připravena vyrazit do práce a jen si šla ještě trochu přispat. Alena však v momentě vstanula a spěšně vyšla z pokoje, aby se stihla před prací ještě nasnídat.
"Kde jsi vlastně byla?" zeptala se Bára, když společně s Alenou usedla ke stolu. Samozřejmě si všimla, že Alena nebyla v noci ve své posteli a ani s nimi nešla z práce domů. Alena její otázku přešla mlčením.
"Ty někoho máš?" zeptala se Bára zvědavě a usmála se na Alenu. Co teď? Má zalhat? V Alenině hlavě vířilo tisíce myšlenek a objevil se i známý pocit strachu, i přesto se však rozhodla  zasvětit svou kamarádku do tajů jejího osobního života. Po chvilce mlčení tedy jen slabě přikývla. Bára se doširoka usmála.
"A jaký je?" zeptala se a neměla ani ponětí, že se Alena neschází s žádným mužem, nýbrž se samotnou majitelkou největšího obchodního domu v Praze. Ale neodpověděla, jen se dlouze podívala Báře do očí a pak se nervózně usmála.
"To musí být nejméně ministr, když mi to nechceš říct." řekla se smíchem a plácla Alenu po ruce. Ta se také lehce usmála, ale pak její tvář najednou zvážněla.
"Není to on, Báro, já se scházím se ženou." řekla Alena a do očí se jí vedraly slzy. Jediný pohled na Báru jí stačil, aby začala litovat toho, co právě řekla. Brunetka zůstala sedět s otevřenou pusou a v jejích oříškově hnědých očích se mísilo překvapení spolu s neschopností cokoliv říct. Po chvíli však vzala Alenu za ruku, pi které jí před chvílí plácla a začala jí jemně třít. Byla pořád oněmnělá překvapením, ale zároveň chtěla uklidnit Alenu, která nyní intenzivně plakala. Nenacházela vhodná slova útěchy, a tak si pouze sedla vedle blondýnky a obejmula ji kolem ramen.
"Proč pláčeš? Na tom není nic špatného, Alenko." řekla jí povzbudivě po chvíli. Sice moc dobře znala nebezpečí takových vztahů a uvědomovala si, co by mohlo Aleně hrozit, kdyby se to dozvěděl někdo s nečistými úmysly, i přesto se však rozhodla svou kamarádku co nejvíce podpořit a ukázat jí, že u ní je její tajemství v bezpečí.
"Ví o tom ještě někdo?" zeptala se po chvíli a pustila Alenu z objetí. Ta se na ni chvíli jen dívala uslzenýma zarudlým a očima, poté však přece jen odpověděla.
"Ví to babi a Eva, dozvěděly se to obě tehdy, když jsem přijela z nemocnice. Ona, ta moje milá, mě byla navštívit a potom mě odvezla domů a při té příležitosti poznala i babi. Evě to potom došlo, když v kuchyni ucítila její parfém."  dořekla a podívala se do země. Nevěděla, kolik toho Bára ví a čekala, až se zeptá, kdo že je ta záhadná "ona", která si získala Alenino srdce. Bára však nevěděla téměř nic.
"Je to Irena Mašková." Alena se rozhodla prozradit Báře její jméno po té, co se na ni asi dvě minuty zmateně dívala.
"Mašková?" zopakovala Bára šokovaně jméno, která před chvílí splynulo z Aleniných rtů...