Black Swan

láska aka moje vlastní pocity ❤️

Irena seděla ve své kanceláři. Za okny poletovaly sněhové vločky, kterým záře odpoledního slunce dodávala vzezření andělské lehkosti a nevinnosti. Svět a život v něm, zvláště v těchto časech, byl však přesně pravý opak, to si Irena uvědomovala každý den. Všudypřítomné projevy války, strach o blízké a o život, to prožívali snad všichni lidé. I Irena se bála..... Bála se o svou rodinu, o svou pozici, o svůj život, ale nejvíce o Alenu..... Každá minuta bez ní byla to nejhorší utrpení, které kdy zažila. Tolik by ji toužila znovu obejmout, položit si hlavu na její hruď, naslouchat tepu jejího srdce a nechat plynout čas. Toužila jí říct všechno, co má na srdci.....pohladit ji po vlasech...... pohladit ji po tváři a ztratit se v jejích hlubokých očích. Na nic nemyslet, pouze vnímat magické spojení mezi jejich těly, které se stupňovalo každým dotykem..... každým slovem, které opustilo jejich rty..... každým pohledem.... každým úsměvem, který splynul ze rtů plných vášně, ale i láskyplné něžnosti.....Jak v ní mohla Alena probouzet tolik pocitů najednou? Jak mohla být zároveň zdánlivě nevinná, ale přesto přitažlivá a neuvěřitelně svůdná?
Irena nikdy necítila k žádné osobě nic takového.....nikdy by ji nenapadlo, že by v ní někdo mohl probudit onen hluboký cit, který se postupem času stále zvětšoval....Nikdy by jí nenapadlo, že by v ženě o tolik mladší mohla najít spřízněnou duši.....Irena už dále nepochybovala.... skutečně našla svou spřízněnou duši...osobu z minulých životů, se kterou má nejspíš prožít i ty budoucí...
Ve stejné chvíli přemýšlela Alena o tom stejném....Irena jí chyběla, zároveň však musela myslet i na Kristýnu.... Má o tom Ireně říct? Co když to není pravda? Co když Kristýna panikaří úplně zbytečně, i když ze zcela pochopitelných důvodů? Nevěděla, co dělat.... Nevěděla, jak naložit s tím, co jí řekla...., rozhodla se však, že si s tím nebude lámat hlavu... Vše nejlépe vyřeší čas, uklidnila sama sebe Alena, stále ji však sžíral pocit prázdnoty a samoty.. Potřebovala Ireninu blízkost, její teplo, její laskavou náruč, do které se mohla schoulit kdykoliv, kdy potřebovala.... Chyběla jí Irenina něha, její starostlivost. Ačkoliv totiž měla své chyby a občasný nedostatek empatie, stále byla Alena schopna poznat, že Irenino srdce přetéká láskou pokaždé, když ji vidí.
Proto jakmile skončila pracovní doba a všichni, kromě Ireny, odešli domů, vydala se Alena směrem do patra s kancelářemi, ve kterém, jak věřila, Irena stále byla. A skutečně, jakmile zadýcháná dorazila až do cílového patra, z místnosti, která byla Ireninou kanceláří, dopadalo na chodbu, na níž Alena stála, tlumené světlo Ireniny stolní lampy. Alena se jen lehce pousmála a bez váhání zaklepala na prosklené dveře, které je dělily.
"Vstupte..." ozval se okamžitě Irenin hlas. V očích se jí mihlo překvapení, jakmile spatřila Alenu a její rty se roztáhly do přívětivého úsměvu.
"Lásko..." řekla překvapeně Irena, která se nyní zvedla ze židle a přešla směrem k Aleně. Věděla, že nyní už je labuť zcela prázdná a proto ji bez váhání políbila. Ta jí polibek opětovala, vešla dál do místnosti a usadila se na žlutém kanapé, které stálo v rohu. Irena za nimi zavřela dveře, chvíli obdivně sledovala nádhernou štíhlou ženu, která seděla přímo naproti ní a která jí upřeně pozorovala. Poté se konečně usadila vedle Aleny a bez váhání ji obejmula. Nebylo třeba slov....nebylo třeba dlouhých vyznání lásky. Jejich vzájemné doteky je prozrazovaly. Jejich srdeční tepy se synchronizovaly. Aleniny ruce jemně pohladily Ireninu tvář, prsty zastrčily pár neposedných vlasů za její uši, poté přitáhla Irenu do vroucího polibku. Ireniny ruce se zabořily do Aleniných vlasů a začaly je láskyplně vískat. Alena pouze spokojeně vydechla a položila si hlavu na Ireninu hruď. Tlukot jejího srdce společně s Ireninou láskou a péčí, kterou jí projevovala, Alenu po chvíli zcela uspal....