𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

LXVII. Víš, že tě miluju

Odpoledne jsme strávili s klukama v obýváku, skoro jako vždycky, protože co jiného tu chcete dělat.

Moc možností tu není.

Po dnešním ránu Dominik někde vypadl, nikdo o něm nic neví a když se mu kluci snažili dovolat, nezvedal to.

Bojím se o něj?

Jasně že ano, bůhví co se mu mohlo stát...

Skoro usínám na gauči když v tom uslyším chrastění klíčů a poté odemykání dveří. Stejně jako kluci otáčím pohled na přicházející osobu.

,,Ale ale, Dominik se konečně uráčil přijít, už bylo na čase. Kdes byl prosimtě" rýpne si do něj Tomášek. Sedla jsem si, abych ho aspoň pozdravila, ale on kolem mě jen prošel do koupelny.

Aha.

,,Co mu zas přeplo" řekne Calin, který se doteď věnoval svému mobilu.

Taky by mě zajímalo, pomyslím si a dál tomu nevěnuju pozornost.

,,Domi kde si byl, všichni jsme si dělali starost" řeknu když vidím jak jde směrem k nám se sklopenou hlavou.

,,A ty si jako kurva kdo" zvedne pohled na mě .

,,Co? Elis přece, blbečku" zasmála sem se ale on na mě hodil znechucený výraz.

Vysvětlí mi někdo co se mu zas stalo? Vždyť ty jeho změny nálad jsou horší jak holka při krámech.

,,Komu tady říkáš blbečku ty děvko co si vůbec myslíš? Věnuj se svoji práci raději, přece to ti jde nejlíp" řekl, nebo spíš štěkl naštvaně a chytl mě silně za zápěstí.

,,Dominiku co děláš? Au to bolí kurva pusť mě!" Zařvala sem na něho zoufale, ale on mi vlepil facku. Štiplavá bolest mi projela levou stranou mé tváře.

,,Po kom tady řveš ty couro, to je můj dům tak okamžitě vypadni, stejně si nám tu jen na obtíž a srala si mě, pořád řešit nějaký tvoje náladičky a řezáníčko, no chuděrko malá. Si myslíš že jsem si těch jizev nevšiml? Si nechutná, tělem i duší"

Au, to bolelo.

Mně se nahrnuly slzy do očí a podívala jsem se do těch jeho, které byly plné vzteku a nenávisti. Ale taky jsem si všimla jeho rozšířených zorniček, aha.

Zase Dominiku?

,,Dominiku proč sis to kurva vzal?" štěkla jsem po něm a on se jen uchechtl, jakoby z toho všeho měl ještě radost.

Ze sebe jsem rychle strhla jeho mikinu, kterou jsem po něm hned hodila a odešla do svého pokoje.

Už jen cestu tam jsem probrečela, ale ze všeho nejvíc mě mrzelo to co řekl.

Jsem vážně nechutná?

Proč mi neřekl že ho seru, proč se o mě vůbec začal zajímat!

Nebo všechno jen hrál, a dostal to co chtěl.

Vždyť to bylo jen jednou, a jak vidím tak i naposled...

Chtěla jsem si odpočinout, ponořit se do klidného spánku, jenže moje hlava plná divokých myšlenek dělala pravý opak. Zaslechla jsem hádku, předpokládám že zase kvůli Dominikovi.

Rychle jsem vylezla na chodbu a nenápadně poslouchala, co se děje.

*pohled Dominika*

,,Dominiku hrabe ti? Vždyť tohle je holka kterou miluješ, pokud si nezapomněl! Ona by pro tebe udělala i to nemožný, dala by za tebe život a ty? Ty si pro ní jen fetka, někdo pod její úroveň" pronese zklamaně Calin, který doteď celou situaci bedlivě sledoval.

,,Fetka?" řeknu když mi dojde co jsem před chvílí řekl Elis.

,,Jo fetka, ty se ještě divíš? Vždyť ta holka z tebe měla strach! Diviš se že utekla k sobě? Představ si že já ani ne" posral jsem to.

,,Co mám dělat?" zeptal jsem se zoufale.

,,Na to si musíš přijít sám, blbou omluvou to nespravíš. Když o ní umíš říkat tak hnusný věci, tak snad taky umíš přemýšlet" pronese a kluci kolem mě jen přikyvujou.

,,Nemohli jste mě aspoň zastavit? Vždyť já pomalu ani nevěděl co melu" dal jsem si hlavu do dlaní, když v tom jsem uslyšel vzlyk.

Zvedl jsem pohled nahoru, kde jsem za zábradlím viděl Elis. Hned co si mě všimla zmizela u sebe v pokoji.

,,Běž za ní, hlavně to ještě víc neposer" řekne už klidným hlasem Calin, poplácá mě povzbudivě po zádech a já se teda zvedám a odcházím.

Bojím se.

Bojím se o to, co všechny ty urážky co jsem ji vpálil do obličeje, s ní udělaly.

Nenávidí mě?

Hloupá otázka Dominiku, jasně že tě nenávidí...

,,Tyjo tak takéto hroty už tu dlho neboli" slyším ještě Daniela.

*pohled Elis*

Poslouchala jsem co z těch dvou vyleze.

Z Calina a Dominika.

Calin se mě zastával a Dominik akorát seděl jako potrestané štěně. Slzy mě pořád neopouštěly, naopak se jich dralo víc a víc.

Všechno co Dominik říkal jsem slyšela.

Mám mu znova podlehnout a věřit mu?

Má to ještě cenu?

Najednou jsem na sobě ucítila pohled, co mě lítostně propaloval. Ihned jsem vystřelila zpátky do pokoje, zalezla do postele a slyšela blížící se kroky.

Mám se bát?

Co když mi do obličeje vpálí ještě něco dalšího?

Rychle jsem se přikryla peřinou a zavřela oči. Měla jsem husí kůži po celém těle, protože mě popadla nervozita.

Jenže jediný kdo by tady měl být nervózní je Dominik.

Nevím zda mu mám odpustit.

Někdo sevřel kliku, a poté hned vešel.

Kdo asi.

Cítila jsem, jak se zamnou prohla postel, což mě trošku probralo. Ucítila jsem, jak se Dominikovy ruce obmotaly kolem mého pasu, moc jsem to nevnímala a snažila se dál spát.

Nebo spíš předstírat to, že spím.

Pochvilce mi ale Dominik zajel rukou pod tričko, což mě dost rozhodilo.

„Dominiku" pronesla jsem a doufala, že ji dá pryč. Místo toho aby ji dal pryč, ji posunul ještě víš, což bylo momentálně pod mýma prsama, naskočila mi husí kůže.

Jestli ji nechá v téhle výšce, tak je mi to asi jedno. Momentálně jsem tak vysílená, že nemá ani cenu mu ji dávat pryč.

Snažila jsem se spát, ale znervózňoval mě pohyb jeho ruky pod mým tričkem, kde mě jemně hladil a jeho horký dech na mém krku.

Už jsem byla v polospánku, když jsem ještě zaslechla Dominikovu větu.

,,Víš, že tě miluju"

Prej bude líp

Vím, že ty to dobře víš,
že nic není napořád.
Každou podělanou vteřinou jsem ti dál.
Nenávidíš mě, to spíš
Se z toho nebe vymotám,
aspoň naposled tu buď, baby

Zajímá mě to, jak ty to máš.
Já tě mám asi pořád rád.
Možná asi víc než dost.
Možná seš moje závislost.

Čas hrozně rychle utíká,
vím, že ho nevrátím zpátky.
Je to jen mojí vlastní vinou,
kdy jsem utíkal pryč za jinou.
Za ruku mě chyť,
dej mi poslední nádech a pak...