𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

VII. Nováček

Bylo pondělí a už jsem byla v práci. Musela jsem tu být dříve, protože mi ještě pozdě večer volal šéf, že se mnou musí něco probrat. Nevím co chce, ale asi to bude něco důležitého, jinak by mi poslal email. Prý za mnou přijde v 8, což bude za 10 minut.

Chvíli jsem čekala, když zrovna někdo otevřel dveře. Podívala jsem se tedy tím směrem, a uviděla šéfa.

„Dobré ráno, Elis" řekl a usmál se. Měla jsem ho ráda, protože mi vždy dokázal vyhovět v tom, že když jsem náhodou potřebovala skončit dříve v práci, nebyl to nikdy problém. Takoví šéfové se nevidí často.

„Dobrý den pane Veselý" pozdravila jsem ho.

„Takže, raději hned půjdeme k věci" řekl a docela zvážněl, nebo mi to tak aspoň přišlo.

„Před týdnem se mi ozval jeden kluk, je mu okolo 26 let, že by měl zájem sem nastoupit, nabídl jsem mu krátký úvazek jenže on chce rovnou nastoupit na plný. Nejdříve jsem nechtěl souhlasit, jenže mi den po tom dal bezdůvodně výpověď Alex (zaměstnanec, co tady též pracoval), takže jsem mu na to kývl. Dneska by se tu měl okolo 9 objevit, tak mu to tu vše ukaž, budete mít vždy směny spolu, tak snad si s tím v pohodě. No nic, kdyby byl s ním nebo s něčím jiným problém,ozvi se" řekl a mile se usmál.

„Dobře, jinak jak se jmenuje, to jste mi ještě neřekl" zeptala jsem se ho.

Kdyby mi tentokrát někdo řekl, že se mi po tomhle změní život, vysmála bych se mu.

„Josef Andreas, včera jsme se ještě domlouvali po telefonu na nějakých věcech, a zněl mile, tak by sním neměly být problémy" řekl a mě to jméno přišlo odněkud povědomé.

„No nic Elis, já už budu muset, mám ještě nějaké zařizování po městě, tak se měj"

„Nashledanou" řekla jsem a s úsměvem ho vyprovodila.

'Tak to bude ještě zajímavý' pomyslela jsem si v hlavě.

---

Od toho, co šéf odešel uběhlo asi třičtvrtě hodiny, a do doby, kdy měl přijít ten nový, zbývalo tak 5 minut. Nebudu lhát, byla jsem poměrně nervózní. Nevím jestli více z toho, že tu bude pracovat někdo nový nebo z toho, jak zas bude reagovat Max.

V poslední době si tudle otázku pokládám nějak často.

Po asi 5 minutách někdo vešel do kavárny. Ano, byl to ten kluk.

Začala jsem si ho pořádně prohlížet. Musím říct, že rozhodně nevypadal na 26, vypadal o dost mladší.

Měl kratší hnědé vlasy, krásné hnědé oči a úsměv na tváři.

Nevím, jak dlouho jsem si ho takhle prohlížela, ale jemu už to bylo asi nepříjemné „Ehm," řekl nervózně a já pochopila, že jsem na něj pořád tak divně zírala.

„Promiň, ahoj" řekla jsem po chvilce trapného ticha.

„Čau, ty budeš Elisa, viď?" zeptal se mě.

„Em, ano, ty jsi Josef, že?" zeptala jsem se stydlivě.

„Jo, ale říkej mi spíš Pepo, je to hezčí" řekl a usmál se.

„Dobře, těší mě, Pepo" řekla jsem a natáhla k němu ruku, kterou ihned přijal.

„Taky mě těší. Doufám, že spolu budeme vycházet, když už tu spolu budeme trávit tolik času" řekl a zasmál se.

„Určitě jo, jinak šéf mi říkal, že ti to tu mám ukázat, tak pojď" rozešla jsem se a Pepa cupital za mnou.

---

„Wow, tak todle jsem nečekala" řekla jsem ohromeně, když mi ukázal, jak skvělé kafe dokázal vytvořit. Prý má udělaný nějaký kurz, kde se to všechno naučil, o tom mi asi šéf zapomněl říct.

„Tolik věcí ještě o mně nevíš" řekl a já se jen udiveně podívala a nechápala, jak to myslí.

„Myslel jsem to tak, že jsem se na tom kurzu neučil dělat jen skvělé kafe, ale- ale taky umím péct" vykoktal ze sebe.

„Jo táák, já si říkala, jak to myslíš" řekla jsem a zasmála se.

Elis myslel to tak, jak si to i ty sama tušila.

Takhle jsme se spolu bavili během volného času celé dopoledne. Ráno byl v kavárně poměrně nával, sama jsem byla překvapená a zároveň ráda, že jsem tu na to nebyla sama.

---

Bylo odpoledne, a mě pípla zpráva na mobile.

@27wolfenstein: Ahoj kotě, promiň že jsem se ráno nestavil, ale za chvíli se stavím, budeš mít čas chvíli pokecat?

@elisa_stx: Ahoj hele budu, mám novinku, už se na tebe těším :)

@27wolfenstein: Okay, do pár minut tam budu, zatím pa

@elisa_stx: Čauu

Po této zprávě se mi objevil úsměv na tváři.

Eliso, ani na to nemysli. Máš Maxe!

Schovala jsem mobil a čekala, než přijde Petr. Ten se tu jak řekl, do chvilky objevil.

„Ahoj Péťo" řekla jsem a rozběhla jsem se za ním, když vešel.

„Ahoj kotě, tak co, už se nemůžu dočkat, až mi to řekneš!"

„Nojo, tak pojď" táhla jsem ho k "jeho" stolu, kde už ležela káva pro nás oba. Díky Pepo, řekla jsem si, protože on o tom, že přijde nějaký můj kámoš věděl.

„Dáte se i něco k jídlu?" vyrušil nás Pepa.

„Čau br-" začal Pepa na Petra, a já se v tu chvíli zarazila.

„Vy se znáte?" zeptala jsem se jich.

„Ne, sorry, spletl jsem si tě" řekl omluvně Pepa na Petra.

„V pořádku" řekl Petr a přijal jeho omluvu, „hele a k jídlu si asi nic nedám, díky" řekl chvilku na to.

„Hele já taky ne, děkujeme"

Pepa odešel a já začala Petrovi vysvětlovat, co se stalo u rodičů.

---

„Páni, tak jak vidím, tak ses rozhodně nenudila," zasmál se a já taky, protože to opravdu bylo vtipný. Celá ta situace s rodičema, nebrala jsem to vážně.

„A teď ještě tu novinku, má to něco společnýho s tím týpkem?" zeptal se a hlavou kývl směrem k Pepovi.

„Jo, uhádls to, ráno mi to oznámil šéf" řekla jsem.

„Vypadá docela fajn, ale dávej si bacha, znáte se sotva půl dne" řekl jako by byl můj táta.

„Nojo, tati" po tom, co jsem to řekla jsme oba vyprskli smíchy.

To on se tě snažil celou tu dobu vychovat k tomu, že ne všechno je myšleno tak, jak to prvně může vyznít.

---

Celé odpoledne bylo fajn, večer jsme už pouze s Pepou uklidili, nezapomněli jsme na to si u toho horlivě povídat o našich životech, nebo spíš o tom jeho. Potom jsme už odešli domů, kde mě čekal výslech Maxe o tom, jaký byl můj den.

Jako by ho to zajímalo.

No musela jsem mu říct pravdu, on se samozřejmě naštval a vypadl. Prostě normálka.

Po tom, co jsem si dala sprchu, tak jsem se hned vydala spát, byl to náročný, ale zároveň hezký den.