𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

XVI. Odpouštím ti

„Můžu vedle tebe?"šeptla jsem Radkovi.

„Jasný, pojď" řekl a chňapnul mě za ruku.

Bože, to jsem ale ještě nevěděla, jak toto "krásné" ráno bude probíhat.

---

Sedla jsem si vedle něj, přede mnou ležel talířek s omeletou, tak snad to bude jedlý. Můj pohled směřoval na tmavovlasého kluka, nebudu lhát, byl hezký, ale to tady jsou všichni.

Zatracené hormony.

„Hej neříkal jsem ti snad, že si máš obléct něco hezkýho? Vypadáš jak bezdomovec Elis"řekl Dominik, který seděl naproti mě.

„Tak pardón mě se todle líbí" uchechtla jsem se.

„Tak hele, tady nerozhoduješ ty, ale já nebo ostatní, takže laskavě sklapni a po tom co dojíš se okamžitě půjdeš převléct do něčeho...no to si ještě rozmyslím" řekl ten tmavovlasej. Si dělá srandu?

„Ne" řekla jsem a spokojeně jsem si dala vidličku s kouskem omelety do pusy.

„A dost" bouchl do stolu tak moc, až se vylila jedna sklenička "okamžitě ji Pepo odveď a hlídej ji! Vyleze jen až ji budu potřebovat"

Co? Pepa? Ne!

„Ne ne ne ne! To radši Radek! A-a nebo když už ne on tak Dominik!"

„Zapomeň, ještě aby sis vybírala sama" řekl a dál se o mě nezajímal.

Já se zvedla, plná vzteky sebrala random skleničku s džusem a vylila ji na jeho hlavu. Musela jsem se usmát, protože ty jeho dokonalé vlásky teď byly úplně slepené džusem.

„To máš za to"

„Kurva! Co si dopíči o sobě myslíš! Todle tě bude mrzet!" začal řvát ale já se začala smát a vydala se z místnosti, jak mi před chvílí poručil. Pepa šel hned za mnou.

„Heej, to byl můj džus!" nevím kdo to řekl, ale po tom se všichni kromě toho politého začali smát.

„Todle jsi neměla dělat" řekl Pepa když jsme šli po schodech do patra.

„Byla zábava" odpověděla jsem s nezájmem.

---

„Takhle ho ještě žádná nikdy neponížila" uchechtl se když si sedal na postel.

„Teď už ano" vydala jsem se do své šatny pro mikinu, protože jsem si své tričko během snídaně zašpinila.

„Elis můžeme si prosím promluvit?" zeptal se mě, když jsem se vracela.

„O čem?" dělala jsem blbou i když jsem věděla, o čem myslí.

„O tom všem, jak to bylo a ať víš, jaká je pravda"

„Hele nemám na tebe náladu" odbyla jsem ho a on se jen smutně podíval.

„Prosím Elis " okay, těmdle očím se nedá říct ne.

„Mluv"hned se mu rozzářily oči jak malému děcku.

„Prostě..jednoho dne jsem se dozvěděl o tomdle všem, o tom, co se stane s tebou a tak dále. Ale netušil jsem, že to bude probíhat takto, že budeš s Petrem nebylo vůbec plánovaný, pořád nechápu jak to dokázal" em pardon? to si mohl odpustit.

„..tak mi nic z toho únosu prosím nedávej za vinu, je mi to všechno líto, ale já za to nemůžu" nevěděla jsem, jak reagovat.

„Takže mi chceš říct, že je to snad moje chyba, že jsem Petrovi naletěla jak kráva? Proč jsi vůbec v týdle partičce debilů?" ptala jsem se ho.

„Hele takhle o nás nemluv, oni nejsou takoví, jak si teď asi myslíš. Prostě se k nám chovej slušně a my budem taky"

„Okay tak todle nehodlám poslouchat"

„Promiň takhle jsem to nemyslel, prostě mě sere celá tadle situace a chápu, že jsi na mě naštvaná" aspoň že to ví.

„Prosím odpusť mi nebo se se mnou aspoň zase bav" řekl a přitáhl si mě do objetí. Připomnělo mi to Petra...

„Prosím už mi todle nikdy nedělej, nelži mi už nikdy prosím" řekla jsem mu do objetí.

„Už nikdy, neboj Elis" takže Pepa už je druhý, který je tu se mnou v pohodě.

Jemu jsem možná odpustit dokázala, ale co Petrovi? Dokážu mu někdy ještě odpustit? Dokážu mu někdy ještě vůbec věřit? Toť zůstává otázkou.