John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Ještě dalších sedm

Byl opět v podzemí, ale nebyl ve svém těle. Z podivné nádoby, kterou se jen chvíli předtím pokoušel tak zuřivě zničit, kvíleli hlasy v podivném chorálu hořekování, lítosti, viny a neštěstí.

Ash v šoku zírala na prázdnou schránku Johna, která ležela na zemi. Vypadala jako každá jiná mrtvola, až na to, že tahle byla jeho. Litry krve, které ještě před chvílí pulzovaly jeho tělem, nyní vytékají ven jako když někdo rozlije mléko, rychle barvila celý jeho šat. Svaly, kterými se oháněl a tolik toho vykonal, teď byly jen prázdným kusem masa. Rapír, jeho nejvěrnější druh, mu už dávno vypadl z mrtvé ruky a válel se na zemi. Stále září. Se zaujetím studoval svůj vlastní mrtvý obličej. Vypadal tak klidně. Tiché tikání ho donutilo se otočit.

Prázdnými očními důlky v lebce na něj hleděla vysoká bytost černém. Najednou nebyl nikde. Celý prostor se krom něj a bytosti rozplynul. To tikání vycházelo ciferníků na její levé ruce. Poklepává na ně. Chtěla aby viděl, jak z ciferníku, kde bylo devět čísel jedno zmizelo. Tikání ustalo. Bylo ticho.

„Nemám čeho litovat." Byla to lež ve chvíli, kdy to řekl. Vstříc poznání jeho smrti se smiřoval s vlastním koncem.

„Tak to je a tak budiž." Hlas bytosti zněl jako neuchopitelný pocit prostoru, který se rozprostírá v plném sarkofágu. Každé slovo, která ta bytost řekla, byla jako kostlivá ruka, která se sápe po kamenné desce. „Víc šancí máš. Velký úděl třímáš. Šanci další nepromarni. Naplň svůj osud. Neztrácej však ty, kteří život devátý ti bez vědomí vzali."

Cvak.

Jeho tělo nasálo noční vzduch lesní zeleně, hniloby. Slyšel vítr v korunách stromu. Zanesl k němu pach vyhaslého ohniště. Nadechl se ještě několikrát, pak se přetočil na břicho a ztěžka vstal. Byl opět tam, kde tábořili. Bux za sebou zanechal jen klubko krvavých obvazů. John vylezl na koně a nechal ho, aby šel dál po cestě, kterou osvětlovalo noční nebe.

Když jeho kůň dopoledne vyjel z lesa, slunce Johna probudilo z jeho podřimování. Prostřel si oči, zívl a nelibě si rukou promnul strniště na tváři. Zbytku zevnějšku se prozatím radši nevěnoval. Kůň ho provedl vstupní branou. Cedule na ní hlásala:

[Dorianovo přístaviště]

Teď záleželo jen na snídani. V kapse mu zbylo jen pár měděných krabů. V každém přístavišti byly doky, kde rybáři prodávali plody moře. V množství stánků se prodavači snažili vydělat na všudypřítomných slánkách a jiných škeblích, měkkýších a rybách.

„Mladý muži, prosím vás o jeden z vašich pokrmů k snídani." Dal na pult drobný sloupeček jeho posledních mincí. Opálený mladík do chlebové placky dal pár hrstí mořských plodů a nasekanou zeleninu a úhledně to zabalil do druhé placky. Potom jeho zrak padl na kovové plíšky, které mu John vyložil na stůl. Váhal. Cena jídla byla vyšší, ale mladík mu pokrm ale stejně předal.

„Mladý muži, to přeci nejde, vezměte si alespoň ty mince. Přece vaše úsilí něco stálo!"

„To je v pořádku pane. Člověk nikdy neví, kdy narazí na někoho ... výjimečného. Navíc vypadáte, že potřebujete jíst. Opravdu pane, nedělejte si z toho hlavu."

„Pak ti jsem zavázán." Lehce se uklonil, aby dal najevo svůj vděk. Výjimečný. To slovo ho zasáhlo.

„Velký úkol teď třímáš." Jako kdyby cítil váhu těch slov na ramenou. Přemýšlel o té noci, když seděl u velké sochy muže, který zápolil s obrovskou nestvůrou. Nechtěl by jí potkat.

[Sláva Siru Dorianovi De La Mancha, zakladateli a spasiteli tohoto města.]

Ukusoval bermudský sendvič. Pořád se vyrovnával s předchozí nocí, kdy zemřel. Jako kdyby z něj smrt cosi vzala. A přitom stačilo tak málo. Kdyby Virgil Johnovi pomohl. Kdyby Ash nebyla tak naivní. Skutečně za to mohli. Svým způsobem byl ale rád. Dokázalo mu to, že měl pravdu a Ash s Virgilem jsou naivní hlupáci. Přes tucet velkých děr lemovala jeho zaschlá krev, která pokrývala většinu kabátu. Na pohledech místních mu nezáleželo, ale už tušil, co v prodavači vyvolalo soucit.