John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Začátek

Musel odnést tubus s mumifikovaným hadem a fialovou dýku Stínovým Světlonošům. „Jdu za nimi Ash," pokynul hlavou k majáku.

„Jdeš za světlonoši? Chtěla jsem se za nimi také zastavit. Mohu jít s tebou?" zeptala se Vivien.

„Ale ovšem! Potěšení na mé straně." odvětil John. Jejich cesta vedla kolem města. Za jejich zády zmizely poslední střechy Západní Jurie. Kráčeli mlčky klidnou cestou vzhůru. Tiše si vychutnával nebe nad hlavou, vůni zeleně, čerstvého vzduchu. A pak se z úzkého stínu stromu cosi odlepilo.

Lidská silueta měla místo tváře masku. Byla to maska kočkovité šelmy. Nadlidsky rychle se řítila k Johnovi. Přikrčil se a tasil. Ťal. Nebyl dost rychlý. Postava podklouzla, bleskově mu vytrhla pouzdro z druhé ruky a mizela ve zvířeném prachu po cestě.

John vypružil za ní. Skoky letěl za zlodějem. Doháněl ho. Ten ale vyskočil na střechu, a tam mu John nestačil. Hleděl z doškové střechy na polo-živý přístav. Mohl být kdekoliv.

Byl pryč i s prokletým hadem.

„Ještě si tě najdu." řekl do větru a seskočil.

„Co-co to bylo?!" ptala se Vivien, když se za ní John vrátil.

„Zloděj. Šel po tubusu z ruin. Nevadí, mám ještě něco, co chci Světlonošům předat." Nedokázal skrýt naštvaný tón v hlasu. „Poslyš Vivien, co ty vlastně víš o Ash, když jste si tak blízké?"

„No..."

„Hm, to jsem si myslel." Musel se usmát, když viděl její udivený obličej. „Nevíš o ní nic víc, než já. Rád bych se s tebou na něčem domluvil Vivien. Já ti dám slovo, že Ash neublížím a ty, když zjistíš o Ash něco zajímavého, tak mi o tom řekneš, co ty na to? Bylo by dobré aby to zůstalo mezi námi."

„Dobře." špitla Viv.

„Děkuji."

Jenom Arnold, Ash, Vivien, Virgil a Vitto věděli o tom, co si John odnesl z ruin a z toho jen tři lidé věděli, kam má namířeno. Nebylo tedy těžké se dovtípit, kdo za tím je.

Vytáčelo ho, že se nechal tak sprostě okrást. Byl mu celý Trojúhelník ukradený a přece nedokázal potlačit křivdu, kterou v něm zloděj vyvolal. Chtěl jen důkaz, který měl v rukou Purpurový racek. Byla to zranitelnost, které byl vystaven. Nesnesl pomyšlení, že by mohl být kdykoli znovu okraden. Nemohl vystát, že je bezbranný. To on vynesl z potopených ruin na světlo předmět, který neměl padnout do zlých rukou. Naservíroval jim ho na stříbrném podnose. Jak to, že mu nestačil? Po cestě, jako kdyby cítil aroma koření, kterým se obklopovala šamanka Rin. Jako kdyby opět slyšel její prorocká slova.

Uvnitř chrámu byl pozván, aby se zúčastnil rituálu uložení. Kráčel s řádovým bratrem po prostorných, klenutých chodbách. Chrám byl větší, než se zdál. Stěny do metru pokrývala uhlově čerň, výše byli čistě bíle vápněné. V budově bylo prostorné cvičiště. John slyšel učitele, rány dřevěných tyčí, prudké výdechy, pach vzlínající se z propocených tunik. Záblesky zlatého světla, a něco, při čem se Johnovi vybavila bouře. Stínoví světlonoši nebyli mniši. Vešli do kulaté věže. Johnovi se naskytl úchvatný pohled na nekonečný archiv věcí vystavěný podél oblé stěny věže až do nedohledna stropu. Vedené vetešnictví plné zlých, pečlivě evidovaných věcí. Šperky, hrůzné zbraně, kostry zvířat a vysušené hlavy malé či velké, zvířat i lidí či jiných bestií. Dózy se zvráceným a podivným obsahem. Přes průsvitné sklo se z nich linula jejich magentová záře. Mnich s Johnovou dýkou přistoupil k přihrádkám. Zatáhl za páku. Celá stěna se vysunula vzhůru a dole vytvořila novou prázdnou řadu úložných prostor.