John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Proměna

Kapitána druhé lodě našel v přístavu. Byl jen o pár let starší než John s tmavýma očima, černou čupřinou a ostrým obočím. Na sobě měl stokrát sešívaný kabát. Handloval s místním zásoby jídla, ale ostrov byl malý, aby nasytil poptávku Mořského cukru a té jeho. John počkal, až kapitán s místním ukončí konverzaci.

„Zdravím kapitáne, mé jméno je John Pecný. Prý máte namířeno do Muradu. Určitě se vám budou jedny ruce navíc hodit."

„Už to tak bude. Máš čim zaplatit?" John hmátl po svém měšci a odsypal pár grošů. „Pane Pecnej, cesta do Muradu chvíli trvá. V ceně je jídlo, voda, spaní. Navíc rozhodnutí vlastně není jen na mě. Budu muset přesvědčit i ostatní, aby tě na palubu vzali a dělili se o chleba, vodu." hladově koukal na měšec. „Navíc tady nejsou naše mince moc platný. Maj tady vlastní měnu nějakých měděných krabů, stříbrných hadů a prej zlatých krakenů, takže ti dělám laskavost." Vtiskl kapitánovi měšec se zbytkem mincí do dlaně. Ten se opět rozběhl za místním prodejcem.

Posádka pirátské karavely působila dojmem po zuby ozbrojených žebráků s mokvajícími spáleninami, šrámy a puchýři. Loď měla propálené díry, roztříšené zábradlí a na palubě nevydrhnutou krev. Přesto měli štěstí ve tváři. Zírali na něj. Když mluvili, nebyl si jistý jestli mluví cizí řečí, podivným dialektem, a nebo mají hlas tak poznamenaný rumem a řvaním. Když John neodpovídal, přestali s ním mluvit a John byl za to rád. Dle slov kapitána spaní znamenalo prázdné podpalubí kam zatékalo. Jídlo sušené maso, které připomíná podrážku bot se suchary stejně tvrdé jako cihla. Stačilo nevnímat pohledy pirátské lůzy, oplzlý zpěv a při jídle myslet na něco úplně jiného. Večer chodit spát, když padala hlava. Piráti strašně chrápali.

Byl třetí den rychlé plavby. John, opřený o zábradlí, očima sledoval západ slunce, které pomalu mizelo pod hladinou. Vzpomínal na jednu ze svých lekcí dějin. To dělal docela často, aby zabil čas. Snažil se vybavit si své učitele, vzpomínal na osobnosti o kterých se učil. Pak ucítil směs koření. Vytrhla ho z jeho zamyšlení. Neznal ho. Ostře kontrastovala s obvyklým pachem zatuchliny, potu, grogu a soli. Slunce dávno zapadlo a on hleděl na linii mezi indigovou oblohou a černým mořem. Nedaleko od něj se po palubě procházela menší silueta. Něco mumlala. Divil se, že ji tu neviděl dřív.

„Ty sem nepatříš.", ozval se dívčí hlas. John mlčel než odpověděl. Nakonec sklouzl z lehké ironii.

„Co mě prozradilo?"

„Tvoje duše. Máš tu poslání, ale nepatříš sem." Ve tmě se sám pro sebe usmál.

Odpověděl: „To není nic nového. Zkus mi říci něco, co nevím." Byl zvědavý, s čím se ta šarlatánka vytasí.

„Máš před sebou těžké boje. Nepřátele, kteří se nebojí spojit se samotným peklem. Bytosti z jiného světa."

Peklo byla už cesta sem. Zadíval do temnoty moře. „Snažíš se mě vyděsit?"

„Vítězství i prohry těch bojů nebudou jen tvé. Nabízím ti svou pomoc."

Co vlastně vidí, pomyslel si. „Co navrhuješ šamanko?" Poprvé se na ní otočil, ale ve tmě nespatřil víc, než malý černý obrys.

„Aby ses stal jedním z nás. Abys přijal své vnitřní zvíře." „Zvíře?" Mýlil se, když zvířecí atributy liščí dívky pokládal za kostým. Šlo o skutečné, jakési Bermůdské míšence, běžné ve zdejších končinách. Měl by se měl stát něčím podobným? Zavrhnout svou ušlechtilou tvář? A co teprve hygiena srsti?

„Zapomeň na to. Nikdy se nestanu nějakým zvířetem." řekl s lehce zvýšeným, pohrdavým hlasem.

Mlčela ale neodcházela. „Lidé se často chovají jako zvířata. Propadají nízkým pocitům strachu, chtíče, nenávisti."