John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Dva přisežníci

Dveře chrámu se zabouchly za Johnem. Oranžové slunce unaveně padalo z oblohy. Také byl unavený. Po dlouhém dni se těšil na dobrou večeři a postel. S rukou opřenou o rapír sešel do Západní Jurie.

Ash, kdo ví komu donášela tentokrát, rychle potkal. Byla ještě v ulicích. V taverně kam zavítali se zřejmě někdo věnoval malířství. Jeho smysl pro detail byl zarážející. Obrazy, které zobrazovali Vitta, Virgila, Eliáše, Ash. Podnik zřejmě patřil posádce, se kterou je jeho známí doplavili do Bermud.

„Jé! Ahój!" Personál ale nebyl jediný, se kterým se Ash znala. U baru stál mladý pirát. Johnovi se na něm něco nezdálo. Ale kdyby jen věděl co. Opřený o bar vychutnával svou sklenku bermudského rumu.

„Hej, Ash mi vyprávěla, že sháníš v Muradu Purpurového racka."

„To je pravda." odvětil John a položil prázdnou rundu na pult. „Pracujete pro něj?"

„Řekněme, že to není můj styl. Měl bych pro tebe ale jistou nabídku, kdyby tě to zajímalo." Pirát se k němu přiklonil: „Dám přesnou polohu místa, kde v Muradu sídlí, když Ash po cestě ochráníš."

„Lituji, ale to pro vás již nemohu udělat." Kdyby ses zeptal dopoledne, řekl si. Co mi na něm tak sakra moc nesedí? Ta myšlenka byla neodbytná. Pirát a Ash něco měli. Aféru ne, to by přece poznal. Brzy se rozhodli vytratit. Bylo poznat, že musí něco probrat bez posluchačů. Jenomže John, jako kdyby musel za každou cenu vědět, co za jeho pocitem je. Mohl to být on? Ten, kdo mu ukradl schránku s hadem? I kdyby tu byla jen malá šance, rozhodl se jí riskovat. Ash s pirátem za sebou zabouchli dveře. John se rychle vydal za nimi.

Kdyby do nich vrazil, netušil co by dělal. Ale to se nestalo. Místo toho zmizeli. Nebyli v žádné z blízkých uliček. Když se z jedné vracel, před tavernou se najednou zhmotnil černý oblak, který se líně rozplynul do vánku. A v něm stála Ash i pirát, který se rozloučil a prošel okolo Johna.

Od moře uličkami zavál vítr. Zkroutil se do hravého průvanu, který hravě odvanul cíp látky na pirátově opasku. Maska kočky bíle zazářila Johnovi do očí a on zasyčel. Zasyčel po kočičím způsobu stejně, jako zloděj. Ruka vklouzla k rapíru. Úkrok, povolení v kolenou.

„Domnívám se, že máte něco, co mi patří." rázně rozsekl ticho John.

„Teď už ti to nemůžu dát i kdybych chtěl." Pár kroků po neznačeném kruhu. Donutil Johna se také pohnout.

„To je zlé." Neměl se k tomu, aby tasil. Nestává se často, že by odmítl šanci k souboji, ale tentokrát si nevěřil. Jaké hranice zlodějova rychlost měla? Stačil by mu? Nevěděl.

„Tse, vy světlonoši. Jste všichni stejní. Samá slova, ale když má dojít na činy." Povolil postoj v gestu odchodu, ale jeho oči ho stále sledovali. Jak vážně by tenhle souboj mohl skončit?

Vybízí mě. Věří si, mluvil k sobě John. Sledoval jak odchází. Spustil ruku z rapíru a vydechl, když ten cizák nadobro zmizel. Byl unavený.

O zlodějích a vraždách si John chtěl promluvit. Možná, že ne úplně teď, ale okolnosti tomu chtěly jinak. Měl toho plné zuby.

„Shrňme si to, Ash." Tázavě se na něj podívala a on unaveným hlasem pokračoval. „Čas na lži skončil. Vím, že patříš mezi Přísežníky temnot. Schránku s tím hadem jsem totiž nedonesl. Po cestě mi jí ukradl tvůj kolega, který si byl až moc jistý po čem jde a jen ty, krom Viv, jsi věděla s čím a kam jdu. Vaše přátelství a masky. Musel by bych vážně hlupák, aby mi to nedošlo. Co tu vlastně děláš Ash? Nejsi pravý pirát, protože nedokážeš bezcitně zabíjet. Přesto jsi sem připlula s piráty a přesto tu zabíjíš. Vypadáš jako oběť, ale jako kdyby se ti to líbilo."

Povedlo se mu zasáhnout. Odpovědla podrážděným hlasem.

„Jen se nedělej! Ty si se přidal ke světlonošům a teď mi tady budeš kázat jak sem špatná? Nevíš vo mě vůbec nic! Si tady úplně ztracenej! Nikoho tady nemáš a při tom tahle vodsuzuješ?! Proč tady si ty Johne!? Proč nejsi zavřenej ve tvým řádu, v chrámu na kopci?!"

Zadíval se jí do očí a jeho hlas ztvrdl.

„Máš pravdu. Nikoho tady nemám. Ale mýlíš se v ostatním. Nejsem jedním z mnichů, noviců nebo učňů. Stínoví světlonoši, i když jsem jim zavázán, nejsou můj řád a já se nepovažuji za jednoho z nich, jak možná myslíš. Odmítám hrát zdejší šachovou partii a být světlým střelcem mezi Griefthingem, Přísežníky temnost, Stínovými světlonoši a kdo ví čím. Nejsem ztracen. Svůj směr znám a nebojím se postavit tomu, co mi přijde do cesty. Jsem tu, abych se mohl sám sobě podívat do očí." Kdyby se zeptala ráno, odpověď by stála za zlámanou grešli.

„Máš také pravdu v tom, že o tobě nic nevím. Chtěl jsem ti ale říct, že důsledky voleb a skutků, které uděláš, jsou tvé a nikoho jiného. Měla bys proto více přemýšlet, než něco vykonáš. Přemýšlet moudře." Nevěděl, jestli jeho řeč byla tak silná, ale Ash přestala být schopná slova. Objednal jí proto další rum. Pro zatím byl s jejich rozmluvou spokojen.

„Jakmile piráti překonají hranici, stanou se z nich obchodníci, rybáři a další. Tomu opravdu věříte? Zločiny a zvěrstva, smrt nevinných, kterých se při svých loupežích dopustili se jich najednou netýká, vše je zapomenuto? Je jen dobře, že ve zdejších mořích řádí Griefthing." Rozohnil se jednou John při rozmluvách s Markem Hamzou - kapitánem Zlatého Jestřába. „Piráti by měli za své zločiny pykat, tak si zaslouží s novou šancí i Griefthinga." John potřeboval někomu říct, co si myslí. Přesto mu přišlo zvláštní, že by piráti postavili loď Zlatého jestřába, město jako Západní Jurie.

„Máte pravdu sire, jsme vlastně jen banda zlotřilých pirátů, kteří sem přišli hledat nový začátek. Šanci k lepšímu životu, kterou si dost možná nezasloužíme. Někteří z nás ale mají svědomí. Zločiny nás na hranici Bermud neopustili. Vina nás teď nutí sloužit a doufat, že naše nové činy vykoupí ty staré. Co si budete myslet, je zcela na vás, ale já vás prosím, dejte těm lidem šanci. Ne každý pirát se jím stal z vlastní vůle."

Dával proto Ash šanci, o kterou se postaral kapitán Hamza. Nemyslel si, že by se dívka jako ona dala k pirátům dobrovolně. Nakonec stejně jako byl John poznamenán jeho výchovou, ona byla ocejchována piráty. Nedokázal jí proto lehce odsuzovat. Mlčky seděli.

Dojídal svou porci bramborové kaše, když se dveřmi procpala asi dva a půl metru ohromná, statná postava beraního muže s bílou kožešinou a mohutnými rohy. Na zádech se mu houpal tlustý kožešinový plášť a od masivního opasku visel kilt. V jedné ruce držel skloněné obrovské kladivo.