John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Cesta do Dorianova přístaviště

Bux, jak se beran představil, je měl doprovázet na jejich cestě do Muradu. Přikázal mu tak Noah, vládce zdejších moří. John byl znepokojen. Někdo znal jejich podobu, cestu, počet. Někdo věděl, kde se budou nalézat. Věděl snad i kam jejich cesta povede? Byl to ten druh otázek, který se časem zodpoví sám. Mohl jen doufat, že v dobrém slova smyslu. Vkročil do svého pokoje, svalil se v oblečení na postel a usnul.

Ráno zastihl u snídaně jen Buxe. Ten ho požádal, zda by mu nepomohl nachystat jejich jízdní zvířata. Ovšem, jako vše, ani ta nebyla obyčejná. Bux měl obrovského koně, který měl nohy silné jako Johnův pas. Vitto zmizel. Možná si šel po svých. John by se nedivil, kdyby do Muradu vyrazil už včera. Možná někde potkal jeho konec. Po snídani se vydali na cestu. S potěšením se ladně vyšvihl do sedla, nohy zavlekl do třmenů. Kůň chodil rovně a byl skvěle vycvičen. Pevná zem pod nohama v sedle dobrého koně. Co víc si mohl přát? Pobaveně sledoval Ash. Ta na koni nikdy předtím nejela.

Vjeli pod koruny stromů. Jejich koně dusali po lesní vyježděné cestě. John jel vepředu. Držel otěže svého koně pevně v rukou a bedlivě pozoroval les. Stáčel hlavu zleva doprava, zprava doleva. Co může být tak silné, že to smete oddíl trénovaných Světlonošů? Doufal, že tomu nezkříží cestu. Nastal večer a utábořili se. Ash s Virgilem šli sbírat dřevo. Bux zatím připravil ohniště. Za chvíli oheň praskal a v černé noci vrhal světlo na jejich skupinu, koně, vysoké kmeny lesa.

John se vyptával Buxe na jeho proměnu. Byl už předtím tak obrovský nebo ho teprve rituál přetvořil do tak velkolepé podoby? Bux byl jedním z původních obyvatel. Žádnou proměnu nepotřeboval. Popíjeli alkohol, který sebou Eliáš vždy měl. John přikládal zvuk, který slyší ševelení větví a prohýbání kmenů ve větru.

Z ničeho nic ho živoucí větev odhodila několik metrů stranou. Plameny jejich světlem odkryly dívku, která v pase vyrůstala z obřího květu na spleti šlahounů silných jak Virgilova hruď. Byla bílá s velkými ňadry, rudýma očima a uhlově černými vlasy. Dalším šlahounem plným velkých ostrých trnů omotala Buxe, který se na ni hnal se svou palicí. Zařval bolestí. Virgil ji trojzubcem zasáhl přímo do hrudi. Nezdálo se, že by jí to zajímalo. John ťal po hlavě. Čistě odsekl polovinu. Jako kdyby jen zastřihával živý plot, odhalil spleť zelené masy. Eliáš na ní plivl oheň. Stáhla se. Ze tmy se vyřítilo množství dalších chapadel. Podivné lusky do okolí vyprskly světle zelenou tekutinu. Zelená břečka zasáhla Ash. Substance pálila a žrala jako kyselina. John viděl ve tmě víc než ostatní. Viděl, jak celá ženština je jen loutka na nestvůrné liáně. Její citlivé místo bylo jinde.

„Tady nic nezmůžeme! Za mnou!" křikl, co mu síly stačily. Měl co dělat, aby se vyhýbal všem úponům, které ho chtěli za každou cenu dostat. Nešli za ním, ale času nebylo nazbyt. Čas se začal počítat na sekundy. Kdokoli z nich mohl uvíznout jako Bux a být za živa prošpikován.

Napínal svůj kočičí zrak do tmy kterou se řítil. Do temného lesa vrhal jasné záblesky jak se kouzlem vrhal vpřed. Jeho rapír snad vydával drobné světlo. Když se dostal ke starému skleníku, nebylo pochyb. Jeho rapír zářil. Byl blízko. Z budovy se šířilo množství šlahounů. Následoval nestvůrný stonek do podzemí. Rapír mu teď dokázal osvětlit cestu. Jak dlouho mu to mohlo trvat? Jsou jeho společníci ještě naživu? Jestli podivná stvůra zjistí, kde je, může být po něm okamžikem. Tady by proti ní neměl šanci. Zatím se zdálo, že se jim daří vzdorovat, ale jak dlouho? Byl si jistý, že teď vše záleží jen na něm. Uřícený dorazil do velké místnosti. Jeho rapír osvětloval velkou nádobu, skleněnou báň. Vězela v rostlinném sloupu, propletenci kořenů. V rudém roztoku uvnitř plaval nějaký orgán, jehož svalové stahy byly vidět pouhým okem. Strážila ho bariéra živých lián. Prosekal si cestu jednou, sekl do průhledného materiálu, který popraskal, ale pod záplavou nových úponků nedokončil druhý úder.