John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Zlatý jestřáb

Kýl rozrážející vlny. Voda. Sůl. Slunce. Zvuk vzdouvajících se plachet. Pálení soli v očích, rozpraskaných rtech a její hořká chuť. Modrá výheň s ohnivým démonem. Nevybíravě bije do ztroskotance. Pekelné hlubiny a jejich hladina na něj jen čeká, až se do ní potopí. Bez vzduchu v plicích, jako rozbitá panenka. Myslel by si, že už je po smrti, že si pro něj přijel boží koráb, Jedině Bůh by ho tu přece nenechal zemřít. Ta sůl ho vytrhla z takových myšlenek. Neskutečně ho bolela hlava.

„Muž přes palubu!" Pro Bermudské vody, oni ho vidí. Něco velkého spadlo z lodi do vody. Ne. Byl to někdo. Někdo mu plaval vstříc. John položil hlavu na druhou stranu, aby ho mohl spatřit.

„Dobré dopoledne." Opravdu. Mohl by učit etiketě samotného převozníka. Byl zachráněný. Přestal vnímat. Virgil Tepes, rozložitý pirát Johna vyložil hned, jak se jeho noha dotkla rovných prken paluby. Ten náraz Johna probudil. Když byl postaven nohama dolů, rukama objal zábradlí a ze všech sil se snažil tvářit, že stojí. Obklopil ho dav zvědavé posádky. Jejich pohledy si měřili každou drobnost. I přes jeho stav dokázal číst v jejich pohledech. Kde se tady vzal? Kdo to je? Co se stalo jeho lodi? Vybavil pohledy jeho sester a matky. Ne, teď rozhodně nebyl zralý na řádnou reprezentaci rodu Pecných. Sakra, myslím, že můj kabát to má už za sebou, pomyslel si nelibě.

„Vodu, prosím." Zaskřípal. Chtěl si protáhnout nohy, ale zradili ho. Sesunul se na prkna. Když dostal džbán, oběma rukama ho zdvihl k ústům. Sladká voda mu v čůrcích stékala po krku. Když vyprázdnil celou nádobu, mlha začala opouštět Johnovo vědomí a on začal plně rozeznávat svoje okolí.

Jeho první pohled stočil na Virgila. Dvoumetrového chlapa se třemi velkými rohatými lebkami. Měl je řetězy připevněné k jeho rameni. Přes snědou hruď se mu táhla široká jizva ve tvaru X. Až v dalším pohledu stočil zrak na dav. Nebyli to piráti. Ne tak docela - určitě ne, pomyslel si. Část posádky byla přeměněná. Po celé lodi se neslo jen aroma potu pracujících námořníků, jídla a soli. Teprve tehdy mu došlo, že ve vzduchu visí otázka, na kterou dluží odpověď.

Snědý muž s holou lebkou v čistě bílém kabátu se zlatými knoflíky postrádal zvídavý pohled davu. Stál na přídi se založenýma rukama a čekal, až zachráněný popadne dech. John by rád by vyhověl představě. Jemná poklona, stisknutí dlaně. Uznal, že mu nikdo nemůže mít za zlé, když tak neučiní. Vrátil prázdný džbán a z promočené kapsy v záňadří vytáhl malý voskovaný tubus. Byla to jedna z nejdražších věcí, na které mu záleželo. Podal ji kapitánovi. Ten zkušeně vytáhl silnou zátku a rozbalil listinu s královskou pečetí. Chvíli ji se zaujetím studoval. Poté souhlasně pokýval.

„Dobrá. Dobrá!" řekl. „Vítejte na palubě Zlatého jestřába sire Pecny." pronesl kapitán a ohleduplně vrátil dokument do pouzdra. „Rozejděte se. Všechno jste už viděli ne?" rozehnal dav, který po jeho slovech rychle zmizel. „Pojďte sire, odvedu vás do vaší kajuty." Kajuta byla vybavena slanou spací sítí, stolkem s židlemi, truhlicí i zrcadlem a drobným olejovým lustrem. John téměř padal do sítě, když zjistil, že jeden zvědavec vytrval. Nejradši by je pár slovy nevybíravě poslal pryč, ale nepřišlo mu to správné. V moři se mu povedlo spát, protože okamžitě neusnul. Voda mu nejspíš vlila sílu do žil. Usadil se do blízké židle a požádal lodní personál o čaj na posilněnou. Risknul to. Nevěděl, jestli ho tu mají, ale ukázalo se, že čaj se dostal i za konec světa.

Vytrvalec se jmenoval Vitto. Usměvavý Ital v křiklavě červeném outfitu poslední módy, s černým obočím jako když sekne a očima, z jejichž pohledu jste si nemohli být jistí, jestli se jen vysmívá, nebo něco chystá. Vitto se vyznal v manýrech a řeči slušné společnosti a Johnovi to připomnělo jak tuhle - nablýskanou, chladnou, na oko přívětivou, ale i pokryteckou - řeč nemá rád, navzdory tomu, že jí sám mluví. Představil se jako tanečník a docela příjemně voněl. John vypověděl Vittovi, co se mu přihodilo. Po přežívání v širém moři ale zapomněl spoustu detailů a vlastně si už nevybavoal nic, až na tu nachovou zář a smrtonosné fialové záblesky z děl.