John S. Pecný & Tajemství Trojúhelníku: Cesta do Murádu

Západní Jurie

„Země na obzoru!"

V dálce před lodí se začal líhnout podlouhlý tvar pevniny. Jak moc si přál došlápnout nohou na pevnou zem. V krátké době nepříjemně moc bilancoval v hlubokém moři na hraně života a smrti. Těšil se pevnou půdu pod nohama, která se nehoupe na nekonečných hlubinách na dohled. Jak se blížili, pevnina rostla a tříštila představu nekonečného oceánu. Z bílého pásu se postupně stávala pláž, z malých kostek budovy. Stoupal z nich kouř z komínů. Kopec, který se za nimi zvedal v zelenou homoli se stávala horu. Byl tam maják. Pak byly vidět první detaily přístavu.

Pruhy kouře nepocházely jen z komínů. Stoupal z vyhořelých domů. V ulicích byla těla. Nepatřila lelujícím obyvatelům. Hodovali na nich racci. Nebyly to jen bedny zboží co se válelo podél stěn. Byla to suť z zbořených budov.

„Kdo tohle mohl udělat?!" Nemohl se ubránit směsi vzteku a smutku. Copak všude kam v Bermudách přijde, někdo umírá? Snad nikdo nebyl ušetřen násilí. Město nebylo stavěné na boj. Nemělo hradby s děly, jako pevnost. Bylo vydané na pospas útoku z moře.

„Griefthing," odpověděl kapitán. Když se konečně dotkl celou podrážkou jeho bot pevné dlažby na molu, musel odolat nutkání sáhnout si na ní dlaní. Jakkoli byla cizí, dávala mu pocit opory. Slibovala postel se slamníkem. Vychutnával by si krajinu, která všude nekončila modrým obzorem a nekonečnou hladinou, kdyby nebylo té tragické podívané. Vykročil do přístavní krčmy.

„Co se tady vlastně stalo krčmáři?" vyptal se při placení malé rundy.

„Přišli z moře. Prokletý mořský bastardi. Bylo to v noci. Jen fialová záře. A ty zvuky. Strašný. No a pak začali řvát lidi. Fuj. To nejhorší jsme už uklidili. Nevím co by z nás zbylo, kdyby nás neochránili Stínoví světlonoši." naznačil směr někam doprava mezi trámoví. „Rozsvítili ten svůj maják a paprskem světla je spálili na prach. He!"

„Ty mořský svině nám ale stihly dát i tak na frak." řekl nějaký místní.

Stínoví světlonoši. Slyšel o nich málo, ale dost na to, aby si myslel, že jsou tím, co bude potřebovat. Obrátil do sebe drink.

„Hej Hempy. A slyšel jsi už o tom karnevalu co Bonevilovi chystaj? To je magořina co?"

„Kdo by o tom neslyšel. Zas ty bohatý ženský něco vymejšlej. Vždyť jsou ty papíry všude po městě. Jo, papíry! To se někdo má, že může takhle vyhazovat bílej papír."

„Chcete říct, že ani taková katastrofa je neodradí od pořádání slavnosti?", zeptal se překvapeně John.

„No, asi ne. Tak je to smetánka Západní Jurie. Musela by hořet celá, aby se jich to týkalo." zavrtěl hlavou krčmář. „Moje řeč Hempy. Kdyby bylo po mým, předhodil bych je rackům místo těch co v noci zemřeli."

Exotická krajina byla osvěžující. Vedle vyježděné cesty se po obou stranách vypínala tmavě zelená džungle. Po měsících na lodích a v přístavech si odvykl na stoupání do kopce. Po zdlouhavé cestě nakonec stanul před stavbou, která velkými kvádry a masivními vraty připomínala více chrám, než pouhý maják. Zabouchal do vrat. Otevřel mu muž v kutně s vyholeou hlavou. Připomínal tak obyčejného mnicha, ale to bylo vše. V jeho pohybech a očích bylo něco docela jiného. Jeho pohled patřil více vojákovi.

„Co potřebujete?" Vyštěkl na něj. „Dobrý den, já... mám prokletý předmět a bylo mi řečeno, že zde se ho mohu bezpečně zbavit."

„Jste sám?" Mnich nahlédl ven, zda neuvidí někoho dalšího.

„Jsem sám."

„Dobrá, pojďte dovnitř a počkejte." Ano. Byl to hlas který není zvyklý trpět odmlouvání. Mnich ho v předsíni opustil. Zde, obklopen kamenem a silným dřevem, slyšel jen tiché kroky mnichů. S potěšením naslouchal tichu, ve kterém nebyl slyšet šum moře, hlasy námořníků a prkna pod jejich nohama, pronikavý chechot racků.