5. Ročník - Kapitola 3. - Soudní líčení

350 26 11
                                    

Opět musím poděkovat své Betě @MichaelaP231  Která si dala tu práci a opravila moje chyby. Také bych vás rád upozornil, že i Míša je jen člověk a i přes její bedlivý pohled se může stát, že občas něco přehlédne.

_________________________________________

Bylo brzo ráno, když na ošetřovnu přišel vysoký černovlasý muž oblečený do toho nejlepšího hábitu, jaký měl. Byl to rodový hábit. Takový, který mohli nosit jen přímí potomci starobylých rodů. Okny pronikaly první sluneční paprsky, které nepatrně osvětlovaly příchozího. „Harry, Neville, Hermiono, Lenko, musíte vstávat." Promluvil muž. Čtveřice studentů se okamžitě posadila na postelích, v rukou třímala své hůlky, kterými mířila na muže. „No tak, schovejte to." Promluvil na studenty muž a pak se začal smát. „Tati?" „Trvalo ti to štěně. Už jsem si myslel že jsi ztratil paměť." „Hahaha. Víš, že jsme tě mohli proklít?" Síriovi zmizel úsměv ze rtů, když si uvědomil, co se mohlo stát. „Promiňte, měl to být jen takový vtípek." „Od Poberty bych čekal něco víc." Odvětil Harry, který se na rozdíl od svého otce smál. „Co tu děláš tak brzo? Vždyť je ještě tma." „Je důležité, abychom byli na ministerstvu včas." „Abychom tam byli včas? To si myslíš, že se budeme chystat tak dlouho?" „To rozhodně ne Harry, ale mám informace, že se vás pokusí odsoudit bez vaší přítomnosti, abyste neměli čas se obhájit. Myslíme si, že přesunou čas soudního líčení. Pozvaní členové starostolce se totiž mají sejít už v sedm, podle mých zkušeností se většinou scházejí o hodinu dřív, aby mohli být seznámeni s případem." „Asi to dává smysl. Kolik členů starostolce nebylo pozvaných?" „Deset, včetně mě a Augusty Longbottomové." „Jakou bychom měli šanci na úspěch s těmi, co byli pozvaní?" „No byla by tam madam Bonesová, ta mívá docela úspěch v přesvědčování lidí, ale i přesto si myslím, že by šance byla padesát na padesát." „Tak to jsem opravdu rád, že jsi dokázal sehnat i ty další členy." Harry se na otce vděčně usmál. „Dovolil jsem si vám přinést vhodné oblečení. Neve, tvá babička mi pro tebe dala tvůj rodový hábit. Děvčata, pro vás jsem si dovolil donést dámské společenské hábity a pro tebe Harry mám také tvůj rodový hábit, je důležité abys tam vystupoval ve svém postavení lorda, takže po tobě chci, aby sis pro dnešní den nechal viditelný rodinný prsten Potterů." Harry přikývl na souhlas. „Teď vás nechám abyste se mohli osprchovat a obléknout. Vyzvednu vás za půl hodiny." Sírius se už chystal k odchodu, když se Harry zvedl z postele a doběhl otce. „Tati, mohl bych s tebou mluvit na chvíli o samotě?" „Nepočká to až po návštěvě ministerstva?" „Ne, musím si s tebou promluvit hned, prosím. Pokud by se dnes něco pokazilo, chtěl bych odejít s vědomím, že jsem s tebou mluvil." Na Síriově tváři se mihnul stín strachu. „Takhle nemluv Harry." „Myslím to vážně, tati." „Dobrá synu, pojďme se projít." Harry opustil ošetřovnu jen v pyžamu a společně se Síriusem se vydali na toulky školními chodbami. „Je to už pěkná doba, co jsem se procházel školou." Harry se na otce usmál. „Tati, musím se ti omluvit. Velice lituji toho, co jsem ti před časem řekl. Nevím, co to do mě vjelo. Dobře si uvědomuji, že jsi mě jen chtěl chránit. Neměl jsem říkat to, co jsem řekl. Uvědomuji si, že jsem tě tím musel velmi ranit. Od té doby si nepřeju nic jiného než to, aby to bylo mezi námi zase v pohodě jako dřív. Mohli bychom to hodit za hlavu? Mám tě velmi rád. Jsi pro mě tou nejdůležitější osobou v mém životě. Jsi můj nejstarší přítel. Jsi můj táta. Jsi můj vzor." Harrymu se třpytily oči čerstvými slzami. Sírius musel několikrát zamrkat, aby rozptýlil své vlastní slzy, které se chtěly prodrat na povrch. Vroucně objal syna do pevné náruče. „Harry, nejsi jediný, kdo se musí omluvit. I já bych se měl omluvit tobě, uvědomuji si, jak to máš těžké a vím, čím vším sis musel projít i čím procházíš. Neměl jsem ztratit nervy. Já jsem dospělý a měl jsem zachovat chladnou hlavu. Je to sice už spousta let, co jsem procházel pubertou, ale stále dobře vím, že pro patnáctiletého muže je velice těžké uklidnit rozbouřené hormony. Také si přeji, aby to bylo mezi námi opět v pořádku. Už několikrát jsem chtěl jít za tebou a omluvit se ti, ale měl jsem strach, že mě odmítneš. Teď už vím, jaká to byla chyba. Doufám, že mi odpustíš." „Samozřejmě, pokud odpustíš i ty mě." „To se spolehni štěně. A teď se už běž nachystat."

Harry Potter a TichošlápekWhere stories live. Discover now