𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

LVIII. Nepotřebuju už nic

Doslova jsem stála s otevřenou pusou a nepobírala, co se právě stalo.

Jeho slova mě zabolela a už i jen při představě toho, jak mi vlepí další facku, je mi špatně. Špatně po psychické stránce, nevím jestli je chyba ve mně nebo v něm.

Možná to budou přeci jen mnou, není první kdo mi tohle kdy řekl.

,,Mami?" vytočila jsem její číslo.

,,Ahoj Elis, promiň teď nemůžu mluvit, zavoláme si později dobře?"

,,Mami ne! Prosím že k vám můžu dojet? Potřebuju tebe i tátu, prosím" rozbrečela jsem se mámě do telefonu, což se dlouho nestalo.

,,Zlato byla bych moc ráda, jenže nejsme doma, jeli jsme na firemní večírek. Moc rádi tě s tatínkem uvidíme třeba o víkendu, ale teď už opravdu musím"

,,Mami tak se pak nediv, že už mě třeba nikdy neuvidíš!" křikla jsem do mobilu, mezitím co se mi pomalu topil v proudech slz.

,,No tak, nebuď tak pesimistická! Hlavně se uklidni a pokud potřebuješ-" přerušila jsem ji, protože jsem neměla chuť tohle všechno poslouchat.

,,Ne mami, já jsem ti právě volala, protože nepotřebuju nikoho z mých kámošek, ale tebe a tátu! Vy jste moji rodiče, jenže v poslední době si to o vás ani nemyslím. Je mi to moc líto, ani nevíš jak mě to bolí, ale musela jsem říct pravdu. Chápu že jsem nikdy nebyla pro vás ta dokonalá dceruška, která by se stala právničkou a vydělávala statisíce. Chápu, že se za mě zřejmě i stydíte, jenže já se nehodlám řídit váma. Mám tě ráda mami a kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Aspoň z jedné strany tady pro tebe někdo pořád bude, když už to nějakou dobu není vzájemné..." po těchto slovech sem hovor típla a mobilem třískla o zem.

,,Kurva!" zanadávala jsem do prostoru prázdné kavárny.

,,Elis, co se stalo? Nechtěl jsem úplně odposlouchávat, ale moc potichu jsi nemluvila" Pepo, teď ne, nebo moje špatná nálada bude mít dopad i na tebe,

,,Výborně takže teď stačí, aby ses mi ještě ty vysmál do ksichtu, však proč ne žejo! Jen do mě!" zavzlykala jsem a vrhla se mu do náručí.

,,Shh, takhle jsem tě ještě snad neviděl, co se stalo?" zeptal se starostlivě.

,,Důvěřuj, ale prověřuj, takhle se to nějak říká ne? Tak zřejmě pro mě to neplatí, nebo já fakt nevím co se mnou je, jestli jsem úplně slepá, nebo..."

Důvěřuj, ale prověřuj...tahle věta se mi vryla do paměti.

,,Hele takhle o sobě nemluv, nejsi blbá, slepá nebo cokoliv co bys o sobě ještě chtěla říkat, jen to máš v životě těžké, a ještě i budeš mít...no em-jako každý" na konci se divně zakoktal, ale popravdě? Bylo mi v tuhle chvíli všechno úplně ukradený...

I kdyby mě tu teď na místě měli přepadnout, tak se bránit nebudu.

,,Víš Pepo, něco se stalo, něco čemu nejde ani uvěřit, ale nevymyslela jsem si to. Prvně se ale musím zeptat, co se dělo když jsem omdlela?" konečně bych se mohla dozvědět celou pravdu.

,,No tak došla si ke mně, něco si říkala ale to už si nepamatuju, potom si jen vykřikla a pak po tom co jsem zpátky nahodil jističe, tak jsem tě viděl jak ležíš na zemi a teče ti krev z hlavy. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem ti tu ránu obvázal vše možným způsobem, a pak přes tvůj mobil zavolal rodičům. Jinak být tebou, změním si heslo, tohle by uhodl každý" uchechtl se a já ještě zpracovávala, co mi právě řekl.