Annabeth | Blue eyes || Tom Hiddleston

„část jedenáctá„

Beth

Po dlouhé době jsem si v klidu vychutnávala ranní kávu a její vůně mě příjemně v nose hladila, aniž bych musela spěchat do práce. Měla jsem skvělých dvacet minut k dobru, než budu odcházet z bytu. Do ukazováčku a palce jsem vzala ucho hrnečku, přiložila si jej ke rtům a nepatrné množství upila, jež jsem chuť kávy s cukrem cítila v ústech. Někdy si říkám, jak mohu tenhle nápoj pít, když se s tím setkávám tak dlouho v práci, aniž by se mi po pár týdnech znechutila. Zřejmě je v ní něco, třeba kofein, co mi pomáhá se soustředit, být bdělá. Nebo je to tou chutí, kterou mám v sobě zafixovanou.

Omlouvám se, úplně jsem zapomněla prozradit, že se ta předpověď vážně vyplnila. Když jsem se probudila a podívala se z onka v mém pokoji ven, celá ulice vypadala jako v pohádce. Jak bylo vše kolem schované pod bílou a krásnou sněhovou peřinou.

Konečně jsme se dočkali, hlavně ti malý caparti, tak dětska školou povinné.

Když mluvím o škole, nepatrně mě zabolí u srdce. Světem obletěla nešťastná zpráva. Totiž v jednom menším, ne moc známém státě jménem Česká republika. Nějaký maniak v Praze povraždil v jedné z univerzit čtrnáct nevinných mladých a nadaných studentů, pár učitelů a některé zranil. Jako by to nestačilo, co se děje v těch hodně nebezpečných zemí za velkou louží. Se to musí dít, tam kde bylo skoro vždy bezpečno? Ani nechci vědět, co se takovému nemocnému člověku honí hlavou. Musel být v sobě tak zvrácený, že takhle jednal. Z toho se mi dělá zle.

Bože pomoz nám, aby se to už neopakovalo. Přála jsem si v mysli.

Měla bych na to přestat myslet, není dobré nad takovým člověkem přemýšlet, nezaslouží si to. Neměla bych to říkat, ale jsem ráda, že je mrtví, on si nic jiného nezasloužil.

Dopila jsem zbytek kávy, měla jsem nejvyšší čas vyrazit na zastávku, když jsem na hodinách zjistila, že je skoro půl osmé. Tak jsem odnesla hrnek do dřezu a dala jej dovnitř, potom ho umeji až přijdu domů a odešla se obout. Vzala jsem si tentokrát teplé a zevnitř chlupaté kozačky, které byly na šňůrky, do takového počasí se parádně hodí. Navlékla jsem se do huňaté šály, že mi koukali jenom oči a horní část hlavy, tu jen na chvíli. Sáhla jsem totiž po čepici, dneska si jí vezmu, protože nemám mikinu s kapucí ale huňatý svetr a přes to si oblékla delší kabát. Jinak jsem byla pod tím oblečená do zimních legínů a červené blůzky, jo ta zrovna zimní není, no. Ale musím přeci před zákazníky vypadat aspoň hezky oblečená, když nepoužívám líčidla. A nohy jsem měla taktéž v teplých ponožkách. Vypadala jsem trochu jako sněhulák, kterého jsem měla i na mém svetru. Čapla jsem ještě rukavice s taštičkou, kde mám potřebné věci, peněženku a v ní jízdenku, kapesníčky na smrkání, a balzám na rty. Klíče jsem vzala z poličky, pod vypínačem světla a zaplať pánbůh, jsem konečně vylezla na chodbu, nezapomněla jsem zamknout a klíče zastrčila do taštičky.

Snad mi neujde ten autobus, říkala jsem si v hlavě když jsem vylezla ven. Hned jsem si narazila čepici na hlavu, a rukavice na ruce, pěkně tu mrzlo. Řekla bych, že ještě víc jak včera a předevčírem, to aspoň stačilo na mikču s bundou a se šálou. Ale zase je to krásné, jak je tu zasněženo, jež větve stromů mají znovu, co pít, když je na nich mokrý sníh. No ráda bych se ještě kochala, ale to by mi zřejmě ujel autobus, který jede za patnáct minut. Tak sebou musím hnout, nebo vážně přijdu pozdě do práce a vyrazila vstříc zastávce.
___

„Hej, krásko jedno kafe s mlékem." Ozvalo se nade mnou, když jsem hledala další kalíšky na kávu. Nad tím jsem se pozastavila. To neumí poprosit? Nejsem hej, nebo počkej. Jinak několik zákazníků si kávu prosilo vzít se sebou, jak většina někam pospíchala. Ani na chvíli neposeděly v teple kavárny.