Annabeth | Blue eyes || Tom Hiddleston

„část druhá„

Thomas

Tak abych nelákal moc pozornosti v centru města, na můj vkus tu bylo lidí, jak v supermarketu, když jsem se díval kam mé auto zaparkovat. Ale to neznamená, že se jim vysmívám, ne každý z nich jsou za vodou, tak jako má maličkost. Někteří ti lidé prostě nemají jinou možnost než chodit nakupovat, když jsou slevy.

Já taky chodím do supermarketu, když potřebuji jídlo, abych nebyl o hladu nebo si nechtěl udělat radost.

Trochu si pamatuji, když jsem býval menší, že jsme s babičkou chodívaly na nákupy, jenž nás s Emmou mou mladší sestrou hlídávala, když bývali rodiče v práci.

Jinak na to, že bylo deset dopoledne se divím, že tu někdo je, ještě když venku mrzne. Ale to je tím, že jsme na takové počasí zvyklí, hlavně ti malý špunti, co milují zimu. No jen ten sníh tu není, nejspíš si na delší dobu ještě pospal.

Po chvíli jsem našel jednu z uliček kam moc veřejnost nechodí, a zaparkoval mé auto a vypnul motor. No spíš ta veřejnost, co nedělá hned rozruch, že viděli mou osobu. Je jasné, že mě někteří znají, kdo by taky ne, že? Každý viděl můj obličej aspoň na jednom billboardu. Zním, jako kdybych byl namyšlená celebrita, ale takový opravdu nejsem, já se za ní ani nepovažuji, měl jsem jen štěstí, že se má mamka pohybovala okolo divadla, které jsem si zamiloval, a chtěl být v reflektoru na prknech, co znamenají svět.

Pořádně jsem se zabalil do kabátu, když jsem se odpoutal a vylezl z tepla svého auta do chladu, co se venku točil sem tam, a zabouchl dveře a zamkl ovladačem. V takové zimě pomůže jedině, ta teplá a hnědá tekutina, nebo-li káva, která vás na chvíli zahřeje. Vím, že někde jsem viděl kavárnu, jen jí musím najít a rozešel se z místa uličky.

__

Tak nakonec to nebylo tak daleko, když jsem zahlédl nápis kavárna Koffie, jak výstižný. Zjistil jsem, že tam bylo pár těch, co se chtěli schovat před tou krutou zimou. Když jsem otevřel dveře, doufal jsem, že má maličkost neupoutá moc pozornosti a vešel dovnitř, hned mě uhodila do nosu příjemná vůně kávy. Nejen to teplo, co se do mě dostalo, pár lidí se otočilo, když jsem procházel kolem stolů, ale nebylo to tak hrozné, už jsem na to byl zvyklí a jen se pousmál.

Z nenadání mé oči upoutaly pozornost dívky, co stála u stolu, jako by do mě uhodil blesk, když jsem si všiml jejího úsměvu, co dávala těm dvou ženám. Netušil jsem, co to bylo, že jsem cítil takový opojný závan a nepatrně potřepal hlavou.

Nechápu, co to se mnou bylo, jež jsem radši odvrátil pohled a přešel k zadnímu stolu, byl jsem rád, že byl prázdný. Prsty jsem si rozepl knoflíky u kabátu a vysvlékl se z něj, na to že je kavárna menšího rozsahu, byla tu lepší atmosféra, jak v těch velkých. Přijde mi to skoro, jako rodinný podnik, když jsem se usadil do židle, moc se mi líbilo, jak to tu působilo. Až mě do nosu praštila ještě další vůně, že se mé buňky v těle splašili, a putovali všemi směry. Poznal jsem jasmín, jenž nepřicházel od nikoho jiného, než té rudovlásky, když se zastavila u mě a podívala se na mě jejíma očima.

„Zdravím, jakou kávu vám mohu nabídnout?," zeptal se její hlas, nepatrně jsem v něm mohl zaznamenat, že není moc nadšená mou přítomností. Ale snažila se působit zdvořile, když nahodila křečovitý úsměv a očima se na mě dívala. A to ze začátku ji tvář zdobil krásný a upřímný úsměv, to jsem si bral osobně a založil si ruce na hrudi.

„Černou bez cukru," pobaveně jsem se usmál, když se malinko zamračila, jo krasotinko taky umím být protivný, a napsala si to. Na pohled je, jako rozkvetlá růže, opojná vůně, ale když se neodříznou ostny, dokáže vás zranit.

„Hned to bude," ještě mi věnovala jeden nepěkný kukuč, pak si to namířila od mého stolu pryč udělat mi objednávku. Nevím, jestli jí vadila má přítomnost, nebo jen fakt, že nemá ráda hlavně to, kým mě označují ostatní, jako známou osobu. Ale něco na ní je, co se mi zamlouvá, třeba ta plápolající barva vlasů, který připomíná oheň, jenž dokáže spálit, ale taky vás zahřát. Nebo její alabastrová pokožka, připomínající plátky světlých květin.

Můj mozek říká, abych na ní zapomněl, není jako ty, které by ze mě byly unesené a neslintaly po mně, možná má pravdu, proč by mě měla zajímat zrovna ona. Ale nejsem člověk, co utíká před výzvou, když je žena nedostupná, navíc některé za to stojí, a ona není výjimka.

„Vaše káva bez cukru." Byl přede mě postavený šálek voňavé kávy, ohňovou dívkou a věnoval ji jeden zubatý úsměv, když jsem k ní zvedl hlavu.

„Děkuji, Annabeth." Pohrál jsem si s jejím jménem, kterého jsem si předtím nevšiml, na svém jazyku a vrátil pohled ke kávě. Neuniklo mi, jak ji malinko zčervenaly líčka, jak jsem jí oslovil. Taky její gesto, když se chtěla rozejít, ale nepatrně se pozastavila.

To bylo první plus pro mě, a snad né poslední.

Nepatrně jsem se pro sebe pousmál, když od mého stolu začala odcházet, ještě jsem se podíval na její záda a všiml si, jak si prohrábla své ohnivé vlásky. Byl jsem ze sebou spokojený, tak jsem si konečně mohl s dobrým pocitem, vychutnat jejich kávu.

__

Napsané 26.9.23

Och ano, jsem dobrá, dokázala jsem ještě napsat po pár hodinách od první část, tu další, a tentokrát z pohledu Thomase. 😇😍

A doufám, že se líbila část. 🤗
__

PETRA_T-H