Annabeth | Blue eyes || Tom Hiddleston

„část pátá„

Tom

Bylo příjemné tu sedět mezi těmi lidmi, nikdo z nich si mě nevšímal, a neřeší, že tu mezi nimi sedím. Jsem jim vděčný za to, že mi nechávají prostor, který nemám tak často, jak bych chtěl, jež si mohu v klidu, tak i v teple vychutnávat chuť své kávy, bez toho hluku okolo mé osoby, když někam vejdu, a chci si od toho na chvíli odpočinout.

To je pro mě vždy osvobozující.

Tedy nepočítám její spalující pohled, co jde od červenovlásky za pultem, jenž nejde jen tak přehlédnout. Měl jsem z něho pocit, že mě tu nevidí ráda, nejspíš ji narušuji její prostor. Jistě sešel jsem se i s tím, že né každý mě má v lásce a oblibě, tohle je součástí naší práce, ne všem se zavděčíme.

Co když je v tom něco více? Proběhlo mi hlavou.

Kdybych mohl tak vědět, co jí vadí mimo jiné, než má přítomnost. Mohlo by v tom být něco více? Na moment jsem stočil pohledem k dívce, stála tam a utírala jeden ze šálku, jež upírala na mě své oči. I z té dálky jsem poznal, že byla ve svých myšlenkách, její mimika tváře se změnila na vyděšenou. Ale která neměla nic společného se mnou, protože v jejích modrých očích jsem zaznamenal něco, jako strach.

Někdo jí v životě musel ublížit.

Tak moc že jí to nepatrně poznamenalo, ten někdo koho možná milovala, nebo znala a zná, ale nechce na něho myslet a taky ho vidět.

Jestli bude ten šálek tolik drhnout, pravděpodobně brzy nebude bílý, jako doposud.

Po chvíli se mi do zorného pole připletl tmavovlasý chlap, s trochou šedivých vlasů na stranách, tak i v jeho vousaté tváře. Nepatrně mě překvapil svou mohutnou postavou, vypadal trochu, jako Hullk z Marvelu. Nechtěl bych pocítit jeho sílu, jakou jsem zažil v uvozovkách, jako Loki. Nad tím jsem se musel v duchu usmát, jo to byli hezké časy, když jsme tu část natáčeli.

Jediné, co bylo rozdílem u toho chlapa, je že z jeho tváře nebyla vidět zloba, ale nýbrž velká laskavost a klid. Viděl jsem na jeho tváři, jak jeho pohled mířil na dívku s pobavením, když se zastavil kousek od ní. Kdo ten chlap vůbec je? Patří k ní? Cítím divný pocit v horní části těla, když se na ní díval. Ne dost, to není dobrý, poznal jsem co to se mnou je.

Jak je možné abych žárlil, vždyť to nejde, znám ji jen půl hodiny.

Radši jsem si začal hledět svého, nelíbilo se mi, co se to se mnou dělo. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, když jsem se rozhlédl po návštěvnících kavárny. To by byl pěkný trapas, kdyby to někdo vyfotil, má fotka by tak kolovala sítí, jak na ty dva házím žárlivé blesky.

„Běž si dát pauzu, já jdu pozdravit vzácného hosta," zaslechl jsem jeho chraplavý hlas, co šel od nich za pultem.

„Nevím, proč jste z něho tak paf," nějakým záhadným způsobem mi to nebylo příjemné, co z jejích úst vyšlo. Nezná, jaký doopravdy jsem, tak nemá právo o mě tak hovořit, nejsem nějaký hmyz, co nemá city. To se mě vězně dotklo, radši jsem si vzal hrnek mezi prsty a napil se, abych se trochu uklidnil. Možná bych měl odtud vypadnout, zřejmě tu nejsem vítaný, i když nepočítám toho chlapa. Podle toho, jak mluvil to bude ten, komu kavárna patří, to mě nepatrně uklidnilo, a postavil hrnek zpátky na stůl.

„Zdravím, pane Hiddleston. Jsem Henry Cavill." Přivítal mě majitel s úsměvem, když jsem se po chvilce postavil, a s úsměvem mu podal mou pračku.

„Je mi ctí vás tu mít," bylo vidět, že je nadšený, jeho zubatý úsměv tím byl důkazem, nejen potřesení rukou, jež ji po chvíli pustil.

„To rád slyším, děkuji." Věnoval jsem mu děkovný pohled, jsem rád, že mě bere, jako vzácnou návštěvu, aspoň někdo a nepatrně se podíval dozadu, kam odešla dívčina.

„Z toho si nic nedělejte, s Annabeth je někdy trochu těžké vyjít," podíval jsem se zpátky na Henryho, nejspíš mu neuniklo, že jsem to zaslechl, co si o mě myslí. To mě dost zaujalo, ale nechci znít moc zvědavě, tak jsem na to jen kývnul a znovu se usadil na místo.

„No jo, nemohu čekat, že mě bude mít ráda, jen si nemyslím, že jsem až tak hrozný." Pokrčil jsem ramena, ale neuniklo mi jeho povzbudivé přikyvnutí a posadil se naproti.

„Někdy je prostě těžké, se některým zavděčit, ale veskrytu duše je to hodná holka." Na to se nedá říct nic, jsme ve světě kde je spoustu lidí nepochopená, nechtěná a je jim jedno, že jsme taky jen lidi. Dost jsem z jeho hlasu pochopil, že o ní mluví jinak než jsem si myslel, byl z něj poznat jiný druh náklonnosti, otcovský, kterou zná každý, kdo má děti.

„S tím nejde než souhlasit, ale není to příjemný," nevím, jestli je dobrý se otom bavit, s někým kdo si tím neprošel. Ale neznám ho, nemohu soudit, na pohled vypadá, jako seriózní člověk, který se dokáže stotoznit s ostatními kolem nás. Mohl jsem to vidět na jeho tváři, jež se na mě chápavě podíval.
__

Bylo skvělé se bavit o něčem, co máme s Henrym rádi oba. Tím byl fotbal, když mi vyprávěl, jak ho dokázal ve volném čase osvobodit a nemyslel při tom na práci, které má nad hlavu. Ani bych neřekl, že v jeho životě je prioritou vést rodinnou kavárnu, nevypadá jako člověk, který se musí hnát za jejím chodem. Spíš bych ho typoval, že vlastní posilovnu, ne obléct si na sebe zástěru a nosit zákazníkům kávu. Je to přeci šéf, měl by mít pod palcem několik zaměstnanců, nejen Annabeth, ta určitě nedokáže stihnout všechny zákazníky. Ne že bych jí podceňoval, viděl jsem, jak jí to dobře šlo, jenž ji oči a úsměv přitom zářil, jak obsluhovala, když jsem sem přišel.

Jak se říká, my o vlku, a Annabeth se zjevila, jež kolem nás její drobná postava procházela. Musel jsem říct že byla roztomilá, jak měla kolem krku huňatou šálu, která jí byla trochu větší. Jak jí koukal její malý nos, spolu s jejíma krásnýma očima a její ohnivé vlasy, které ji rámovaly obličej. Nemohl jsem se na ní nedívat, přitom nemít na tváři nepatrný poloúsměv.

Její salutování Henryho rozesmálo, když odcházela z kavárny. Je zvláštní, že s ním má dobrý vztah, ale mě si vůbec nevšímá, jako bych tu nebyl. Možná se tak chová, protože nevidí jaký máme život za vypnutými kamerami, jak někteří z nás žijeme. Nejspíš si myslí, že jsme za vodou, a nemůžeme vědět, co je to přežívat z výplaty do výplaty, nebo se cítit méně cenné. Ale pro nás některých nejsou peníze všechno, štěstí a lásku si za ně nekoupíme.

„No nic, chlape, budu se muset vrátit práci. Jinak tu jsi vítán, když budeš mít cestu." Rozloučil se se mnou Henry, který mě vytrhl z myšlenek a podíval se na něj, jež měl na tváři pobavený úsměv.

„Jo jistě, taky půjdu." Zvedl jsem se a potřásl si s ním, když jsem přestal být myšlenkami jinde a zjistil, že je už půl dvanácté. „Jasně, rád přijdu." Dodal jsem s úsměvem, ale v hlavě se mě ptal můj vnitřní hlas, bude tu i Annabeth, jen nahlas bych to nevyslovil. To si nechám pro sebe. Nevím koho chci obalamutit, je zřejmé že i Henry poznal, co se mi honí hlavou, když jeho pobavený úsměv nezmizel. Je to přeci chlap, jako já, my smýšlíme podobně, když nás zaujme žena.

„Jo a opatrně," poplácal mě po rameni, když se podíval ven z kavárny, já se na něho nechápavě podíval. Nějak jsem netušil, proč mi to říká a napodobil jeho počínání, kdy jsem se podíval ven. Ou úplně jsem zapomněl na to, že by mohly zjistit, kde jsem a nepatrně si povzdechl. Tady si mě nikdo nevšímal, já tak měl pocit na chvíli, že sem patřím, a nemyslel na to, kdo jsem. No nic, zpátky do reality Thomasi. Řekl jsem si v hlavě a rozloučil se s Henrym, který se na mě povzbudivě podíval, když jsem se oblékl. Neříkám, že své fanoušky nezbožňuji, jsou součástí mého života, bez nich by to nešlo. Ale mezi temihle lidmi v kavárně, jsem se cítil spíše jako normální člověk. Tak jsem nechal na stole peníze s dýškem, za to jak jsem se tu skvěle cítil a nahodil úsměv, když jsem vyšel z kavárny do rušné ulice za fanoušky.
__

Napsáno 2.10.23

PETRA_T-H