Annabeth | Blue eyes || Tom Hiddleston

„část třetí„

Annabeth

Vím že bych si neměla stěžovat, jinej na mým místě, jako pan Cavill, majitel této kavárny by byly nadšený, pokud by mu do podniku přišel někdo, jako ten Hiddleston. Ale mě takoví lidi jsou protivní. Jo nemám celebrity ráda, a co? Určitě nejsem jediná. Ještě s tou kávou mě pěkně naštval, ale vím, že mi to chtěl spíše oplatit, jak jsem se k němu chovala.

Jistě uvědomuji si, že jsem jej nejspíš svým postojem, a pohledem trochu urazila, ale pochybuju že si s tím láme hlavu. Jak jsem řekla, nejsem jediná kdo ho nemá rád.

Ale někde v mém nitru jsem cítila z jeho oslovení teplo, jak si s mím jménem pohrál, ani Luke neuměl v mém těle způsobit, že cítím chvění. Nebudu zapírat, že mě to na chvíli nerozhodilo, ale nelíbí se mi, co jsem cítila.

Doufala jsem, že mu nebudu muset ještě čelit, nejlepší by bylo kdyby nechal peníze na stole, až bude mít dopitou kávu, a bez povšimnutí odejde. Ale o tom pochybuji, vidím na něm, že je ten typ člověka, když jsem stála za pultem a utírala hrnky, co chce mít poslední slovo. Proč sem vůbec chodil, je tu spoustu jiných kaváren, k němu se třeba hodí Starbucks, má prachů mraky, že by je mohl rozdávat, a přijde sem. Sakra, proč vůbec nad ním přemýšlím, že je tu. Mělo by mi to být ukradené. Hlavně on je chlap, jako Luke. Bože proč mi v mysli znovu vlezl ten poslední, na koho bych chtěla myslet.

„Annabeth, myslím, že ten šálek je dost suchý," z myšlenek mě vytrhl pobavený hlas pana Cavilla, trochu jsem se lekla, nečekala jsem, že sem přijde a pohled přemístila na něj.

„Jsi v pořádku?" Starostlivě se na mě zadíval a položil mi ruku na rameno, sálo z ní hřejivé teplo, to mě uklidnilo.

„Jen jsem byla zamyšlená," přestala jsem čistit hrnek, který jsem položila na menší komínek k ostatním a věnovala panu Cavillovi úsměv.

„Jo, tak," z jeho hlasu byl slyšet pobavenost, určitě mě viděl, že můj pohled byl na tom herci, co seděl v zadním stolu. „Dej si pauzu, já jdu pozdravit vzácného hosta." Bylo vidět, že je rád, že tu má celebritu.

„Nevím, proč jste z něho tak paf," v duchu jsem protočila oči, ale na venek jsem to nedala na sobě znát. A radši se sklopenou hlavou jsem odešla dozadu, nechtěla jsem aby mě pokáral, jako malé dítě, poznal určitě z mého hlasu, že mi takový lidi jsou proti srsti. Asi se na chvíli projdu na čerstvém vzduchu, ten mi pomůže, abych se uklidnila a převlékla se do oblečení, ve kterém jsem přišla a obmotala si kolem krku svou huňatou šálu. Byla cítit po mém parfémů, miluji vůní jasmínu, taky mi to připomíná období, kdy jsem ještě bydlela s našima.

Strašně mi chybí, nejradši bych se zbalila a odjela za nimi, ale mám strach, že mě nechtějí už vidět. Kvůli mé zamilovanosti do Luka, jsem se s našimi dost pohádala a utekla za ním. Ani nevíte, jak si tuhle chybu budu vyčítat ještě dlouho. No nic, zavřela jsem svou skříňku a odešla do přední části kavárny.

Už když jsem sem přišla, ocitla jsem se v příjemném a rodinném prostředí. Kavárna patří do rodiny Cavillů, ještě než ji převzal nynější šéf, vlastnily jí jeho rodiče, ti se ale o ní start, už tolik nemohou. ( cizí jména se blbě skloňují, tak to berte z rezervou :⁠-⁠D )

Kdežto, to neznamená, že sem nezajdou se podívat, jak si jejich syn vede, a jak kavárna prozperuje v jeho rukou. Zrovna před pár týdny jsem měla rodiče pana Cavilla možnost poznat, jsou to příjemní a přátelští lidé, ale dokáží být i tvrdý když se jim v kavárně něco nelíbí. Ale to nebudu teď vysvětlovat, to si nechám na jindy, chci jít na chvíli přeci na vzduch. Jediné co prozradím je, že ta celebritka se dobře baví s mým šéfem, když jsem viděla jak se smějou, by mě zajímalo, co je tak vtipné.

Tedy ne, nezajímá.

Vše spojené s Hiddlestonem, je mi ukradený, i ten jeho samolibí úsměv, když mu něco můj šéf říkal, mě nezajímá. Ještě jak se kolem jeho očí tvořily nepatrně vrásky a jeho prsty, když si s nimi přejížděl po rtech. Ne, stop. Už nad ním přestaň tak přemýšlet. To se mi děje schválně, že jo? Musím přestat, nechci přemýšlet nad chlapem, co je mi proti srsti. Ne nekoukej na něj. Řekla jsem si v hlavě, když jsem procházela okolo, abych se dostala ven, koutkem oka jsem si všimla, jak naklonil hlavu a přemístil oči na mě, jenž si přejel rukou po bradě.

„Annabeth, přijď za dvacet minut." Zaslechla jsem ještě pana Cavilla, když jsem byla skoro u dveří a otočila na něj hlavu, jež jsem mu věnovala pousmání, že rozumím.

„Rozkaz, šéfe." Udělala jsem, jako že salutuji, jež to dělávají vojáci a otočila se ke dveřím, nevšímajíc si Hiddlestonova propalujícího pohledu, a zvednutým koutkům jeho úst. Jenž to rozesmálo mého šéfa, když jsem vyšla ven do zimi a musela se i já usmát. Ono to jinak nešlo, jeho smích byl nakažliví, myslím Cavillův, ne toho druhého, a dala si na hlavu svou kapuci, aby mi nebyla zima na uši. Naštěstí ten vítr, co foukal ještě ráno, byl teď po půl dvanácté o polovinu slabší. Jak vím, kolik je, co? To je jednoduché, nad prostředním stole na zdi jsou vystavené kulaté hodiny.

Takže dvacet minut, ale kam bych šla? Nemám tu žádné přátele, ještě jsem tu nenašla někoho, s kým bych si rozuměla. Nějaká milá možná trochu bláznivá kamarádka, které bych mohla říct vše, co mě trápí. Cítím v těle, že není dobré, jak to všechno v sobě potlačuji, a nemohu se nikomu, kdo si tím taky prošel, svěřit. Přestala jsem se litovat, stejně to k ničemu nevede a nasála čerství vzduch do plic, jež jsem se šla podívat po okolí než budu muset se vrátit zpátky do práce.
__

Napsáno 27.9.23

Prosím napište mi reakci, co na to říkáte, jestli se to někomu líbí nebo ne. 🙏🥺

Třeba proto to nikdo nečte, no možná tak jeden člověk, který dá hvězdičku, za to mu děkuji. 🥺😊
__

PETRA_T-H