Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|24| - epilog

O půl roku později

Snažila jsem se do smečkových událostí a běžného chodu zapojovat co nejvíce to šlo. Občas to bylo náročnější, než bych si přála a další den jsem z toho měla velké kruhy pod očima, ale po měsíci jsem se rozhodla, že jsem svůj domov našla

Už žádné utíkání, žádné odpírání. Budovat s Matthiasem novou podobu smečky se mi líbilo. Byla jsem ráda, že bral ohledy i na můj názor. Povzdychnu si a protáhnu se. Posledních pár týdnů jsem čím dál tím víc unavená. Nedivím se tomu.

Odhodím stranou deku, kterou jsem byla přikrytá a vstanu. Matthiasův dům nebyl tak daleko od toho smečkového, ale zároveň nám poskytoval dostatek soukromí.

Jsi u sebe v kanceláři?, vysílám k němu přes vlčí frekvenci. Na odpověď nemusím čekat dlouho.

Ano. Děje se něco? Jste v pořádku? Mám přijít domů?, tenhle tón jeho hlasu slýchám poslední dobou celkem často. Nenechám se tím však rozhodit.

„Ahoj, můžu dál?" ozve se ode dveří mé a Matthiasovi ložnice. Otočím se a spatřím May, která vykukovala skrz pootevřené dveře.

„Určitě, pojď. Stejně s tebou potřebuju mluvit," ukážu jí, že se může posadit kam chce. Zvolí druhé křeslo vedle mě. Natočím se tak, abych na ní dobře viděla.

„Přišla jsem ti říct, že už jsem se rozhodla," mne si ruce o sebe. Doufám v pozitivní odpověď. Po útoku na Irunvale jsme se s May hodně sblížily. Staly se z nás dobré kamarádky. O to víc mě trápilo, když začala mluvit o tom, že asi odejde. „Zůstanu."

„To je úžasné!" vstávám a objímám jí. Ze srdce mi spadne kámen. Nechtěla jsem, aby odešla.

„No a co jsi se mnou chtěla probrat ty?"

„Potřebuješ ještě něco na oslavu?" zůstávám stát nad ní.  Tohle byla jedna z věcí, která mě jako Lunu této smečky vůbec nebavila. Pomáhat se všemi oslavami, zařídit jejich hladký průběh, atd. V poslední době smečka oslavovala často. Většinou k tomu nemusela mít ani žádný velký důvod. Dnes jsme ho však měli. Matthias měl narozeniny a já mu chtěla udělat tajnou oslavu. Problém je, že to stejně nejspíš všechno ví. Zeptal se někoho ze svých vlků a ti mu to řekli.

„Všechno máme. Buď v klidu. Proběhne to v pohodě," postaví se přede mě a mrkne na mě. „Ty se hlavně postarej teď o vás. Něco hezkého si oblékni a přiveď Alfu včas."

Nestihnu jí ani nic odpovědět, protože to už zase odchází. Většinou byly naše rozhovory podstatně delší, ale během několika sekund pochopím, proč raději šla.

Matthias se objeví ve dveřích. Odkašle si: „Kam mě máš včas přivést?"

„Takže pro jednou jsi nebyl zvědavý?" začnu se smát. Zjistila jsem, že nemá rád, když o něčem neví. Možná to bylo způsobené postem Alfy, možná to bylo součástí jeho osobnosti. To zatím nevím.

„Oblékni si něco hezkého," dojdu k němu, políbím ho na koutek úst a zmizím v šatně dřív, než mě stihne zarazit. Začnu se probírat hromadou oblečení a přemýšlet, co si na sebe vezmu. Nakonec vítězí béžové šaty s květinovým vzorem. To by šlo.

V ložnici už se Matthias převléká. Zrovna si sundávali tričko, když vstoupím. Pohled mi okamžitě klouže po jeho těle.

„Copak malá, vyhládlo ti?" tohle mi stačí, abych cítila, jak mi rudnout tváře. V mé situaci by to se mnou nemělo ani pohnout, ale očividně jsem si na to ještě pořád nezvykla. On je naopak naprosto klidný, sáhne po bílé košili a natáhne si jí.

Radši se otočím a i s oblečením zamířím k posteli. Převléknu se. Když se natáhnu, abych si zapla šaty, prsty se setkám s těmi jeho. Opatrně mi zapne zip. V tichosti mu poděkuju.

Mám pocit, že naše příprava je krátká, ale když zhruba o tři hodiny později vycházíme z domu, protáčím oči. Obejme mě a společně vykročíme. Mám na sobě světle modré šaty, protože ty původní skončili roztrhané v koši. Podívám se na něj. Věnuje mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Oplatím mu ho.

Vedu ho až na velké sportovní hřiště. Jakmile jsem zjistila, že Irunvale něco takového má, tak od té doby se oslavy pořádají výhradně tu. Je tu spousta prostoru a hlavně, když je nejhůř, hned vedle je velká krytá tělocvična.

Už zdálky je vidět mnoho osob. Hraje hudba. Jídlo voní až k nám. Zarazí se a otočí na mě: „My něco slavíme?"

„Máš narozeniny," políbím ho na tvář.

„Víš, že je neslavím," cítím, jak je nervózní.

„Oprava. Neslavil jsi. Odteď už je slavit budeš. S náma," zmáčknu mu ruku jako ukázku toho, že jsem tu pro něj. Chytne mě do náruče a políbí. Když ho od sebe dokážu odtrhnou, jeho ústa se přitisknou i na mé, teď již lehce vyboulené, břicho.

„Děkuji."

KONEC

Krásné Vánoce všem! ❤️