Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|4|

Ještě jednou se podívám na dva rezavé vlky, než jim přímo před čumáky zabouchnou dveře. Rozhlédnu se kolem sebe. Velký, prostorný pokoj. Manželská postel. Pootevřené dveře odhalující koupelnu. Přímo naproti nim prosklené dveře na balkón. Dojdu k nim a vezmu za kliku. Zamčené. Paráda.

Můj pokus se odtud dostat dopadl totálním fiaskem. Naštvaným otcem, kterého umlčel až Alfa svou jedovatou poznámkou a do běla rozpáleným druhem, který mě předhodil svým vlkům, aby mě odvedli sem do tohoto pokoje. Nezapomněl zmínit, že celá smečka moc dobře ví o tom, že nesmím opustit jejich území.

Mohla jsem se pokusit jim utéct, ale nejsem sebevrah. Dva vlci? To se nechá. Celá smečka? Ne, díky. Počkám si na jinou příležitost. V břiše mi zakručí. Sýrová bageta a dvě kávy není úplně vydatná strava pro vlkodlaka. Povzdychnu si. Smůla.

Venku je ještě světlo, ale i tak se rozhodnu zatáhnout silné závěsy a pokoj se ponoří do tmy. To mi však vůbec nevadí, vlčí zrak mi umožňuje perfektně vidět i za takovýchto podmínek. Dovolí mi spatřit i klíč, který se nacházel v zámku dveří. Dojdu tam a zamknu na dva západy. Z druhé strany se ozve zavrčení. Trhněte si. Dalších několik minut strávím v koupelně. Na poličku složím svetr. Sice je zakrvácený, ale jeden nikdy neví, kdy se hodí. Opláchnu si ruce a obličej. Do pokoje vcházím jen v džínech a tílku. Dveře za sebou zavírám.

Na sedačce, která v místnosti byla, nacházím deku. Z postele ještě stáhnu několik polštářů. Ty hodím na koberec vedle postele. Deku ve vzduchu rozklepu, aby se rozložila. Tímhle pohybem se zavlní přehoz na posteli a já uvidím, že postel má pod sebou volný prostor. Má sice plnou desku vpředu a vzadu, ale na bocích je zhruba metr a půl široka díra. Pohybem tikám mezi kobercem a odhaleným prostorem pod postelí. Zašklebím se.

O minutu později již jako vlčice zalézám pod postel. Není to žádný velký prostor na výšku, ale vejdu se tam. Vystrčím čumák ven a zubama chytnu deku. Protáhnu jí k sobě a udělám si z ní polštář, na kterém se uvelebím. Sice tu mám zase o něco míň místa, ale je to pohodlnější. V břiše mi znovu zakručí. Ignoruji to. Natáhnu přední tlapy a hlavu si na ně položím. Donutím se zavřít oči. Napínám uši, jestli se ke mně něco dostane. Vůbec nic, super. Aniž bych si to uvědomila, usínám.

Probere mě až odemykání dveří. Naštvaně zafuním, měla jsem tam nechat klíč v zámku a pootočit s ním. To by se sem nikdo nedostal. Takhle, když jsem ho vytáhla a dala stranou, mohli odemknout náhradním. Který očividně měli.

Dovnitř vejdou dvě osoby, poznám to podle kroků. „Položte to támhle," uslyším hlas Alfy. Hned na to se ozve zacinkání, jak někdo položil podnos s něčím na stolek a ke mně se dostane vůně jídla. Natáhnu jej do čenichu. Vonělo to úžasně. Strčím čumák mezi nohy a modlím se, že mi nezačne kručet v břiše.

„Jade?" Alfa téměř zašeptá do tichého pokoje. Druhá osoba již odešla. Slyším, jak se jeho kroky nesou pokojem. Zastaví se napravo ode mě. Slyším, jak ťuká na dveře od koupelny. Kdybych se mohla pousmát, udělala bych to. Po chvíli ticha ty dveře prudce otevře.

„Tohle ti nepomůže. Vím, že tu jsi," vrátí se do pokoje a zastaví se vedle postele. „Tak ať je tedy po tvém."

Nestihnu se ani pořádně připravit na to, co přijde. V jeden moment se tisknu pod postelí a v druhý už mě za kůži na krku vytáhl ven. To jsem si myslela, že mě nechá na pokoji. Automaticky se po něm oženu a když uvidím, jaké škody moje zuby napáchaly na jeho ruce, skrčím se a začnu couvat.

Pohledem přejíždí mezi mnou a zraněnou rukou. Paráda. Neznám ani jeho jméno, ale už jsem mu stihla dvakrát ublížit. Pak ale udělá něco, co mě totálně zmate. Povzdychne si a zamíří do koupelny.