Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|14|

„Přinesla jsem paní jídlo. Posílá mě Alfa," ženský hlas se ozve za dveřmi. Není mi neznámý. Myslím si, že je to ta samá žena, která nám s Matthiasem přinesla snídani v jídelně. Přesvědčit se o tom nemůžu.

„Polož to na skříňku, May. Já jí to pak donesu. Až se uklidní," Seanův hlas je pevný, nenávistivý. Já ti dám až se uklidní, to teprve uvidíš. Doteď jsem byla klidná, ale teď už končím. Stáhnu malým ručníkem poslední střepy ke straně. Není je čím poklidit, takže je tam nechávám. Pach mojí krve musel být cítit až na chodbě, ale Seana to očividně ani trochu nezajímalo.

Rychlé kroky míří pryč. Musí patřit zřejmě té May. Rozhlédnu se po pokoji. Křeslo? Moc velké. Na skříňky můžu zapomenout. Ale... když nad tím tak přemýšlím, to by mohlo jít. Dojdu k jedné menší skřínce a povytáhnu vrchní šuplík. K mému zjištění je plný pánských triček. Byl z nich cítit Matthias, takže předpokládám, že v tomhle pokoji zůstával, když se zdržel ve smečkovém domě. Na Alfu bych čekala trochu jiný výběr, ale dobře.

Trička se během chvíle válí všechny na zemi. Sean se však na chodbě pohle. Zavrčím, všechny je beru do náruče a cpu zpátky. Vchází do pokoje, když trhám jediné tričko, které jsem nechala venku. Ani se na něj nepodívám a udělám si z pruhu látky provizorní obvaz na ruku. Krev už pomalu přestává téct, ale raději to obvážu.

Sean beze slova položí tác na stůl a s tichým odfrknutím odejde. Správně, jen vypadni, ty hajzle. Potřebuju se znova dostat k doktorovi. Je totiž jen jedna možnost, která mě právě napadá, jak Matthiasovi dokázat, že nelžu. Jenže tu nastaly dva trošičku větší problémy. Jak se tam dostat a jak tam u Bohyně mám dostat to jídlo a pití?

Prohledávám každou skříň, šuplíky, všechno, co v pokoji je. Nakonec zamířím i do koupelny. V mysli zajásám, když objevím prázdnou, podle pachu novou, lahvičku ve skřínce pod umyvadlem. Vypadala jako taková ta cestovní verze na sprchový gel nebo šampon. To půjde. Vracím se do přilehlé místnosti a beru skleničku a něčím, co očividně měl být nějaký jablečný džus. Vonělo to tak, ale zkoušet jsem ho rozhodně neměla v plánu.

Nalít to do lahvičky byl trochu zrádnější úkol. Přes polovinu jsem vylila do umyvadla, protože jsem se nemohla trefit. Bude to muset stačit. Ihned si dvakrát umyju ruce. Protože mám žízeň, nakloním se a napiju trochu vody. Zakručí mi v břiše. Smůla. Nesním už ani kousek jídla, který mi dají.  Teď však vymyslet, jak ho do něčeho dostat, abych ho donesla.

Snažím se prohledat i ostatní skříňky v koupelně. Na první pohled se mi nelíbí nic z toho, co nacházím. Zavrčím a praštím s dvířky. Poslední skříňka je v rohu vedle sprchy. Objevím v ní sáčky několika velikostí a málem začnu nadskakovat radostí. Přinesu si talíř s jídlem. Maso, pečené brambory a trocha, přepokládám že, dušené zeleniny. Naštěstí. Všechno to vysypu do jednoho pytlíku a poté i s lahvičkou vložím do druhého. Udělám na tom dva uzle kus od sebe. Takhle se mi to ponese nejlépe.

Balíček položím vedle postele a vytáhnu šuplík s tričky. Ty hodím na zem a stoupnu si i se šupkíkem naproti proskleným balkónovým dveřím. Zadělám si tím na velký problém, ale je mi to jedno.

Musím být rychlá. Budu mít jen několik sekund, tak je musím využít co nejlépe. V hlavě si přehrávám přesný postup, jak to udělám a tiše se modlím k Bohyni, že to vyjde a že se nezabiju. Párkrát se rychle nadechnu a zaposlouchám se. Sean je pořád na chodbě, ale nevypadalo to, že by se nějak hrnul sem do pokoje.

Sevřu šuplík a silou ho hodím na sklo. Proletí skrz s velkým rachotem a zastaví se až o rám balkónu. To už jako vlčice do zubů chytám připravené jídlo a pití v balíčku a proskakuju skrz rám dveří. Do tlap se mi zařízne sklo, ale nevěnuji tomu nejmenší pozornost. Sean odemyká dveře. Prudce se rozhlédnu. Po pravém boku je o patro níž balkon. Přeskakuju na něj a odtamtud pak střemhlav dolů. Při dopadu na zem to nehezky zakřupe. Zakňučím, ale nezastavím se. Pajdavým během se vydávám zpět do domu a snažím se kličkovat mezi všemi, co mi stojí v cestě.

Podaří se mi dostat až na chodbu, kde má doktor dveře, než mi cestu zastoupí dva vlci, oba stále ještě v lidské podobě.

„Nechte ji projít," ozve se za nimi. Stačí to na to, abych proklouzla okolo nich a doběhla k doktorovi.

„Máme příkaz jí zastavit," rozejdou se k nám. Doktor výhružně zavrčí a poodstoupí, abych se mohla protáhnout do ordinace, „Tady je to ale moje území, takže si jí přebírám. Nikam neuteče."

Zabouchne jim dveře před nosem a zamkne je. Otočí se na mě. Poukážu na balíček před sebou a v lidské podobě se svezu do židle: „Přinesla jsem Vám dáreček."

„Teď není čas vtipkovat," přiblíží se a začne rozebírat sáček, „co je to?"

„Dokázal byste nějak zjistit, jestli je v tom běs?" protočím rukama a znovu v nich zakřupe. Cítím, jak se mi napětí, které v nich bylo, uvolňuje.

„Samozřejme. Ale bude to chvilku trvat. Odnesu to tam a pak mi ukážete ty rány, které..." dveře se rozletí a praští do stěny. Bude si muset pořídit nové. Doktor nadskočí, zírá na mě. Kývnu na něj a na jídlo. Tohle vyřeším.

„Co si o sobě myslíš?!" jeho hlas je někde mezi lidským řevem a zvířecím vrčením.

„Když mě nehodláš poslouchat, tak ti to musím nějak dokázat. Doktor udělá rozbor jídla a pití, co mi donesli. Uvidíme, jak moc je ta tvoje smečka ráda, že jsem tady," s námahou si přitáhnu nohy k sobě a stočím se do klubíčka. V břiše mi zakručí. Mám strašný hlad.

„Ty ses snad zbláznila? To všechno jenom kvůli tomuhle? Tos mi o tom mohla říct," dojde ke mně a když se po mně chce natáhnout, cuknu sebou a zakryju si obličej. Je mi jasné, že vidí rozřezané ruce. Nebylo to to jediné, co mám zraněné. Ale to nevadí, jsem tady.

„Stejně bys mě neposlouchal. Věříš tak akorát svým vlkům. Copak ti Sean zase řekl hezkého, hm? Co jsem podle něj zase udělala? Někoho zabila?" odseknu tak hnusným tónem, až jsem sama překvapená.

Jenže jeho mlčení je děsivější. Podle toho však poznám, že našli další oběť. Proto uvítám, když se vrátí doktor a i když trochu přikrčeně, tak mi vyčistí řezy a obváže je. V jeho rukách se o chvíli později objeví bageta a láhev s vodou.

„Nic lepšího nemám. Ale musíte se alespoň trochu najíst," momentálně ignoroval Alfa vlka, který stál nade mnou.

„Děkuji Vám, doktore. Už teď Vám tolik dlužím," ten nad tím jen mávne rukou a znovu zmizí.

„Tohle je tvoje poslední návštěva tady. Utekla jsi, jen abys mohla běžet za ním," hluboký hlas nade mnou mě začíná rozpalovat doběla. Chci mu zlomit alespoň pár kostí, aby se vzpamatoval.

„Ksybys měl doktorku, žárlil bys? Protože mně by to bylo úplně ukradené. Jen chci vědět, jestli v tom jídle něco bylo," otočím se na něj, „a chci mluvit se Zachem."

„Na to zapomeň. Toho už nikdy neuvidíš," chytne mě za paži a vytahuje nahoru. Jídlo si v rychlosti přitisknu na hruď. Tím si vysloužím nadzvednuté obočí.

„Nevadí," říkám mu s ještě napůl plnou pusou, „já si ho najdu sama, ať se ti to líbí nebo ne."