Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|15|

„Tak fajn, vezmu tě za ním. Ale ráno, teď ho vyslýchají," táhne mě pryč. Na chodbách jsou ještě pořád krvavé šmouhy.

„Pořád ti říkám, že on za nic nemůže. Necítím to tak. Že by to byl on," nemám sílu na to, abych se mu vytrhla, tak ho nechám, aby mě táhl za sebou. Dojdeme až k němu do kanceláře.

„Tak jsem slyšel, že jsi udělala pěkný nepořádek," Beta spokojeně sedí v křesle a nohy má opřené o stůl.

„Vy si taky myslíte, že s tím mám něco společného?" nedá mi to a musím se zeptat. Když otevře oči a zádívá se na mě, polknu. Pak nepatrně zavrtí hlavou. Ráda bych si oddychla, ale to by to postřehl Matthias, který se momentálně přehraboval v nějaké tašce ležící na boční skříni.

Přejdu na druhou stranu pokoje, co nejdál od nich. Jednou rukou si u těla přidržím zbytek bagety a druhou se napiju. Láhev zpět zavírám a kouknu se pod sebe. Pokrčím rameny. Svezu se po zdi dolů a nohy si skřížím do tureckého sedu. Beta sleduje každý můj pohyb.

„Dobrou noc," ozve se zničeho nic Alfův hlas místností. Pohledem Betu prosím, aby neodcházel, ale on jen nepatrně skloní hlavu a odejde. Jakmile se za ním zavřou dveře, v hrudi se mi usadí těžký kámen. Co teď?

„Udělej si pohodlí," u mých nohou skončí deka, kterou po mě Matthias hodil. Cuknu sebou. Co to má znamenat? Monitoruju každý jeho krok. Když však dojde k sedačce a lehne si na ní, vytřeštím oči. Zvedne ruku a dá si jí přes oči. V místnosti svítí jen jedno malé světlo, takže je tu přítmí. To tady jako vážně chce spát?

Tak fajn. Zem na spaní nebude pro lidskou podobu moc příjemná, ale byly horší věci. Co nejpotiššeji vedle sebe položím vodu a bagetu a natáhnu se pro deku. Nebyla moc silná, ale měla příjemný materiál. Rozložím jí a svezu se na ní. Druhou polovinou deky se pokusím přikrýt. No, alespoň jsem to zkusila.

Hledím na zeď před sebou. Uplyne nějaká doba, než se mi za zády ozve zavrčení a rachot. Nutím se ani nepohnout. Kroky se vydají mým směrem. Polknu.

Chytí mě dvě ruce a i s dekou zvednou že země. Vyjeknu: „Co to děláš?"

„Nebudeš spát na zemi," zavrčí na mě o něco hrubším hlasem, než normálně. Očividně měl problémy se svým vlkem. Došel k sedačce, která teď vypadala jako postel. Tak to byl ten rachot. Položí mě a já se vymotám z deky. Každý si lehneme na jednu stranu, já co nejvíc na kraj. Jestli spadnu, tak to bude moje vina. Je mi jasné, že teď je mezi námi mezera minimálně ještě pro jednu osobu, ale odmítám se posunout blíž. S tím také usínám.

Probírám se uvězněná pod Matthiasem. Hlavu měl položenou na mém rameni a jeho dech mě lechtal na krku. Vytřeštím oči, když stále ještě ve spánku přejede rukou po mém boku. Nemám ani trochu odvahy se pohnout.

Svou pozornost se snažím věnovat jiným věcem. Strop, zdi, skříně, všechno je to zajímavější, jen abych nemusela vnímat vlka, který spokojeně spal. S čím nepočítám, je to, že ještě znovu usnu.

Vzbudí nás až doktor, který vtrhne do místnosti. Oba vystřelíme do sedu, každý na jinou stranu. Promnu si oči a složím hlavu do dlaní. Ozve se zavření dveří.

„Přišel jsem nevhod?" na tváři však nemá úsměv jako vždycky. Je v ní starost.

„Co jste našel?" zvedám se a pomalu mířím k němu. Zamává mi papíry před obličejem, ale nepodá mi je. Místo toho je podá Matthiasovi. Tento krok ve mně vyvolá neklid. Proč mi je nedal?

Zatímco Matthias stále ještě rozespalý sedí na rozložené sedačce, doktor se posadí proti němu na konferenční stolek. Vůbec mu nevadí pohled, který po něm jeho Alfa hodí.

„Přítomnost běsu byla pozitivní jak v jídle, tak pití. Takže zatímco svou družku obviňujete, že se Vám snaží zničit smečku, někdo z našich vlků se jí snaží zabít," jeho tón rozhodně není tak uctivý, jak by měl být. Založí si ruce na hrudi a lehce se začne houpat hrudí dopředu a dozadu.

Matthiasův pohled je k nezaplacení. Rty má stažené do tenké čárky, obočí svraštěné a v očích se mu mění jedna emoce za druhou. Vše utichne a já vnímám, že v jeho očích se usadí lítost.

„Co mám dělat?" ozve se potichu. Papíry odloží vedle sebe a hlavu si složí do dlaní. Brní mě ruce. Přestanu bojovat s nutkáním ho obejmout a prostě se k němu rozejdu.

Jakmile se zastavím před ním, jeho ruce se obmotají kolem mých nohou. Hlavu si přitiskne bokem k mému břichu. Povzdychnu si a začnu mu prsty projíždět ve vlasech. Párkrát se zhluboka nadechne, než se odtáhne. Jeho ruce však zůstávají na místě.

„Omlouvám se," hlas má tichý, ale pořád pevný. Povzdychnu si. Co s ním mám dělat? Nejradši bych ho uškrtila nebo mu alespoň nakopala zadek. Jenže teď na to není čas.

„Půjde zjistit, kdo všechno měl k tomu jídlu přístup? Ale nějak, aby to nebylo na oko tak znatelné. Nepotřebujeme je hned vyplašit," posadím se vedle doktora na stolek. Doufám, že pod námi nepraskne.

„Je? Myslíš, že to není jen jeden člověk?" nakloní hlavu na stranu. Podívám se a doktor taky zavrtí hlavou.

„Už jsem to říkala předtím. Teď bych řekla, že se to potvrdilo. Nebo myslíš, že by mi běs do jídla dal někdo z těch, kdo věděli i o směnách hlídek?" po tomhle se na chvíli zarazí a já vidím, že přemýšlí.

„To ne," nachvilku se zarazí, „Zachary! Držel stráž a měl tě na starost. Navíc jsme ho včera před tím tvým nepořádkem zadrželi v kuchyni. Musel to být on!"

Chci se Zacha znovu zastat, ale to už se zvedá a míří ke dveřím. S doktorem jsme okamžitě na nohou a jsme Matthiasovi v těsném závěsu. Snažím se ho zastavit, ale ignoruje mě. Takže mi nezbývá nic jiného, než jít za ním.

V celách jsem nikdy nebyla. Páchlo to tam a s každým krokem na mě dopadala větší úzkost. Z různých cel se ozývalo cinkání, jak se vězni snažili alespoň trochu pohnout, co jim to okovy dovolily. Ozve se bolestivý výkřik a já ve vteřině poznám, komu patří. Protáhnu se a rozeběhnu se tím směrem, odkud se to ozvalo.

„Sem nesmíte, odejděte," zarazí mě vysoký muž. Je minimálně o dvacet centimetrů vyšší, než já a to si nemyslím, že bych byla nějaká malá. Stoupne si před dveře a zatarasí mi tím cestu. Z cely je slyšet jak Zachovi tem hnusný hlas pokládá další otázky. Šmejd jeden.

„Máš ponětí s kým mluvíš? Okamžitě ustup, jinak Zach nebude jediný, koho budou mučit," zavrčím na něj a stoupnu si těsně před něj. Ani to s ním nepohne. Sevřu ruku v pěst a přenechám vládu Dumě, aby mu ukázala, kde je jeho místo.

Ozve se zakašlání a voják předemnou okamžitě ustoupí stranou, abych mohla projít. Snažím se nevnímat Matthiase přímo za sebou. Rozrazím dveře a vběhnu dovnitř. Naskytne se mi otřesný pohled.

Sean je do půli těla nahý, na rukách má krev, která očividně patří Zachovi. Odstrčím ho stranou a sevřu zakrváceného strážce v náručí.

„Už to bude dobré, jsem tady," slyším se vzdáleně, jak ho konejším, než se otočím. Doktor je hned vedle mně. Zavrčím na dvě mužské postavy stojící téměř u dveří: „Klíče, okamžitě!"

„Doktore ustup, jestli nechceš taky skončit jako ti zrádci," zařve na něj Sean.

To už se však zvedám od Zacha, oči plně vlčí, s Dumou v popředí. Můj hlas je ledově chladný, když opustí mé rty: „Ještě jednou se dotkneš mých vlků a budeš to ty, čí krev proliju."