Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|5|

Nakonec se mi podařilo usnout. Nevím, kolik bylo hodin, ale rozhodně jsem alespoň půlku noci strávila v nepříjemném napůl sedu u postele.

Otevírám oči a předpokládám, že mě bude bolet celé tělo. K mému zděšení však zjišťuji, že ležím na posteli. Podívám se na své ruce. Jsou volné. Matrace za mnou se prohne. Přestávám dýchat, ale srdce mi bije mnohonásobně rychleji. Podle jeho klidného dechu poznám, že spí. Já už určitě neusnu.

Opatrně se pokusím zvednout se z postele. Jakmile se však pohnu o prvních pár centimetrů, jsem stáhnuta zpátky. Ozve se varovné zavrčení. Dobře, tak asi nebudu vstávat.

Musíme se dostat pryč, vysílám myšlenky ke své vlčici.

Dumo!, okřiknu jí v hlavě, když se ani po nějaké době neozve. Ucítím její přítomnost. No konečně.

Ale tady je příjemně. A on je silný. Zvládne nás v případě potřeby ochránit. A mocný, zatetelí se moje vlčice. Bylo přirozené, že mocní vlci přitahovali vlčice. A ta moje nebyla výjimkou.

Máma odtud neodešla jen tak. Něco s touhle smečkou není v pořádku. Nechci tu však trávit svůj čas a zjišťovat, co se před patnácti lety stalo. Jednodušší bude odtud vypadnout a už se nikdy nevracet, odpovím jí ještě nazpět, než se prudce vyhoupnu z postele. Cítím, jak o mě škrtla jeho ruka, ale nechytil mě.

Obejdu postel. Vím, že mě pozoruje, cítím to. Dojdu do koupelny, kde se zavřu. Naštvaně zamrmlám, když zjistím, že dveře nejdou zamknout. Slyším, jak se zvedá z postele. Jeho kroky naštěstí vedou pryč z místnosti.

Dojdu k umyvadlu, sundám si náplast ze včerejšího dne. Po pádu již není ani stopa. Náplast zahodím do koše a když zjistím, že se v jedné ze skříněk nachází čisté ručníky, dva vytáhnu. Potřebuju sprchu. A to celkem akutně. Sice mám radši vanu, ale nevím, kdy se vrátí a chci být v tu dobu už hotová.

V rychlosti se osprchuju a umyju si vlasy. Slyším, jak se vrací v momentě, kdy se zabaluju do ručníku. Druhý mám obmotaný na hlavě, aby mi vysušil vlasy. Vejdu do pokoje. Stojí otočený zády ke mně. Má na sobě jiné oblečení, než předtím.

„Na posteli máš nový oblečení. Snídaně je na stole," ani se na mě nepodívá a zamíří si to ke dveřím.

„A to je jako všechno? Takže teď tady mám celý den trčet a čekat, až se někdy večer ukážeš? Super, to je fakt super," seberu hromádku oblečení a odcházím znovu do koupelny. Dveře za sebou zabouchnu.

„Najez se. Pošlu sem Rubena, ať si promluvíte," nemusí zvyšovat hlas, slyším ho. Než se však stihnu probrat a něco mu odpovědět, je pryč.

Jak jako, že sem pošle otce? Na to ať zapomene. Nechci ho vidět. Natáhnu si na sebe oblečení. Kalhoty byly tak akorát, ale triko bylo očividně jeho. Vonělo po něm a bylo podstatně větší. Pokrčím rameny. Je mi to fuk, co mám na sobě. Hlavně, že něco mám.

Zaťukání na dveře se ozve v tom momentě, kdy usednu na sedačku. Neodpovídám. Sednu si tak, abych byla zády ke dveřím a přivlastním si šálek s ještě teplou kávou. Jestli jsem byla na něčem ujetá, tak je to kafe. Bez toho ani ránu.

„Ahoj," ozve se za mnou. Otec se posadí na křeslo. Ignoruji ho. Nechci s ním mluvit. Nemám mu co říct. Nastane chvíle ticha, kterou přeruší zase on. „Vyrostla si. Jsem rád, že seš tu."

Protočím oči a podívám se na něj. No nekecej, za patnáct let se toho celkem dost změní. „Ten pocit není oboustranný."

„Ztmavly ti vlasy. Nechala sis je narůst. Když si byla malá, tak si je vždycky chtěla mít krátké jako máma," pousmál se.