Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|11|

Myslela jsem si, že budu spát dlouho. Mýlila jsem se. Když jsem se ale probrala o dvě a půl hodiny později, cítila jsem se mnohem lépe. Duma ve mně byla také mnohem spokojenější, než předtím. Pootočím hlavu, abych se podívala ven. Koutkem oka zahlédnu něco, co mě zaujme. Na nočním stolku stojí šálek s kávou a vedle ní v malé váze několik červených karafiátů. Pousměju se. Tohle bych do něj neřekla.

Zvednu se a zády se opřu o čelo postele. Hrnek se během pár sekund objeví v mých rukách. Je to ještě vlažné, to znamená, že to není tak dlouho, co tu byl. Kávu v rychlosti vypiju, odskočím si do koupelny a vrátím se ještě ke květinám, abych si přivoněla. Vázu položím zpět na stolek, než se otočím a rozejdu se ke dveřím.

„Má paní," strážce okamžite mírně skloní hlavu.

„Víte, kde je Matthias?" zavírám za sebou dveře. Strážce kývá a rukou mi naznačí, abych ho následovala. „Nedoneslo se ke mně Vaše jméno..."

„Omlouvám se, jsem Zachary... nebo Zach. Jak Vám to bude vyhovovat, má paní," stydlivě se pousměje.

Podávám mu ruku: „Jade, a tykej mi, prosím."

„To nemůžu. Alfa vydal nařízení, že Vám nikdo nesmí říkat jménem. Není to dostatečne uctivé," snaží se o to, aby to nevyznělo nijak špatně. Když vidí můj výraz, musí mu být naprosto jasné, že v tohle s Matthiasem za jedno rozhodně nejsem.

Když projdeme okolo dveří, které vedou do pracovny Alfy, zamračím se. Doufám, že se nic nestalo. Matthiase nacházím v debatě s několika vlky. Zach mě dovedl až ke knihovně, ale dál už jsem šla sama. Povzbudil mě malým úsměvem, který jsem mu oplatila.

„Je ti líp?" nestihnu se pořádně ani rozkoukat, když je u mě. Kývnu a hledím na něj s otázkou v očích. Když zavrtí hlavou, oddychnu si. Žádné další tělo. To je dobře.

„Jade, potřebuju ti představit pár důležitých osob. Betu Spencera už znáš," dotyčný mi jen pokýve hlavou, „vedle něj stojí Lola, jedna z účteních smečky."

Zadívám se na těhotnou ženu. Pak mi to dojde: „Vy jste Zachova družka!"

„Ano, je mu ctí, že Vás může ochraňovat," její úsměv je krásný. Ona sama je velmi krásná, dlouhé černé vlasy jí ladí k obličeji. Nestihnu jí však říct nic dalšího, protože se o slovo přihlásí teď už rozmrzelý Alfa.

„John, hlavní stopař. Lester, hlava bezpečnosti. Sean, výcvikový mistr. Allan," zakončí rychlé představování. Přejedu je všechny pohledem. John měl stejně jako Beta krátké blond vlasy. Párkrát zatikám pohledem mezi nimi. Možná budou příbuzní, ale teď úplně není vhodná chvíle se ptát. Lester a Sean vypadají jako přístroje na zabíjení. Vysocí, svalnatí s pohledy, které by dokázaly zabíjet. Ošiju se. Je to však Allan, kdo můj pohled zaujme nejvíc. Byl ze všech nejmenší, podle tváře i nejmladší, tělo měl na vlka poměrně útlé, ale něco mi říkalo, že to není vůbec na škodu.

Informátor, prohodí Duma.

Vsadila bych na to. Mezi lidmi i vlky se ztratí. Nikdo nebude čekat nebezpečí od někoho, kdo vypadá takhle, souhlasně odpovídám.

„Ruben se k nám nepřipojí?" když John zmíní mého otce, trhnu sebou. Od toho incidentu s Vee jsem ho neviděla. Ani o to nestojím. Začne mi však vrtat hlavou, jakou tedy má pozici ve smečce.

„Dnes ne. Má jinou práci," Matthias se posadí na opěradlo křesla a mně stáhne sebou. Dopadnu na měkký podsedák. Hodím po něm nevraživý pohled. Zvládla bych se posadit sama, nemusel mě takhle stáhnout.

Ale přinesl nám květiny a kafe, má vlčice očividně přešla na stranu Matthiase.

Tak jo, máš pravdu. Myslíš, že jim můžeme věřit?, jestli je někdo, komu bezmezně věřím, tak je to právě Duma. Už mnohokrát mě dostala z velkých průšvihů.

Nebezpečí necítím z nikoho. Počkej... Ta vlčice nosí pod srdcem mladého vlka. Beta a stopař mají podobný pach, Duma ve mně přechází ze strany na stranu.

Díky, vejtaho, odtuším. Ne, že bych to potřebovala nutně vědět, ale občas mi chtěla ukázat, že je lepší, než já.

„Máme něco nového?"

„Samotáři na východě jsou neklidní. Zdá se, že se je odtamtud snaží někdo vyhnat," Allan se opře o velkou knihovnu. Vypadá vedle ní lehce komicky.

„Ať je to, kdo je to, chce nejen smečku, ale i volné území na východě," Sean se natáhne po jedné ze sklenic s vodou, které stojí na stole. Lola se již pohodlně usadila do druhého křesla a rukou si přejíždí po velkém břiše.

„To nemůžeme dovolit. Nějaké pokroky s hledáním zrádce?" Matthias se zvedne, jen aby ze stolu vzal dvě sklenice. Jednu mi podá. Sevřu ji v rukách a tiše poděkuju.

„Teoreticky to může být kdokoliv ze smečky. Hlídky a všechny, kteří mají přístup k rozpisům jsme už prověřili. Jsou čistí," Lola je jediná, kdo má tendenci šeptat.

„Nemůže," prohlásím společně s Betou. Střetneme se pohledy. Doufám, že nemyslíme na to samé. Polknu: „Vy první."

„Nejdřív vy, má paní," pokyne mi hlavou a ruce si založí na hrudi. Stále se díváme jeden na druhého.

„Možná je to jen moje domněnka, ale co když je pátrání zaměřené špatně?" nohy si složím pod sebe a znervózním, protože se na mě všichni otočí. Nechci, aby to vyznělo jako kdybych si myslela, že svou práci nedělají dobře. To ani omylem. Jen mi něco říká, že to nebude tak jednoduché.

Beta kývá hlavou: „Hledáme někoho, kdo má přímý přístup k informacím. Může to však být i někdo, kdo k nim běžně přístup nemá, ale zajistil si ho."

„To by nikdo ze smečky neudělal," ozve se okamžitě jedovatým tónem Matthias. Takový tón jsem od něj ještě neslyšela.

„Ještě včera bych nevěřil, že ve smečce máme zrádce. A kde jsme teď?" umlčí ho Beta. To se mu však nelíbí, protože na něj varovně zavrčí. Beta zvedne ruce podél hlavy jako kdyby se vzdával. Zamračím se na muže po svém boku.

„Zachvíli se vrátím," zvednu se a bez dalšího slova odcházím. Je mi jasné, že jsem vzbudila pozornost všech, ale je mi to jedno. Jestli se chtějí začít hádat, nemusím být u toho.

Zach stojí pořád přede dveřmi, takže když je otevřu, okamžitě se napřímí. Zpozoruju, že se nenápadně snaží nahlédnout dovnitř.

„Je v pořádku, nic jí není," ujišťuju ho.

„Děkuji Vám. Přestala mi odpovídat, tak jsem se bál," promne si ruce a zůstane stát na místě.

„Dovedete mě k doktorovi? Potřebovala bych s ním něco probrat," okamžitě přikyvuje a vede mě domem. Brzy snad už budu schopná chodit po něm sama. Jsem ráda, že se nevyptává, protože nevím, co bych mu odpověděla. Že mám divný pocit? Určitě by se mi vysmál.

V nemocničním křídle je rušno. Potkáváme několik vlků, kteří mají bílé košile. Všichni okamžitě klopí hlavu na znamení úcty. Bodne mě v hrudi. Tohle bych u Alfy Patrika řešit nemusela. Tam jsem byla jako všichni ostatní.

„Má paní. Přišla jste na to rande? Ještě pořád vám není dobře?" ze dveří vykoukne doktorova hlava. Zmateně se na něj podívám.

„Eh... Ne, potřebuju se Vás na něco zeptat. Měl byste na mě čas?" přešlápnu z nohy na nohu. Když pootevře dveře a ukáže mi, abych prošla do místnosti, rozhlédnu se ještě jednou po chodbě. Dobrý, nešel za mnou. To, co se hodlám řešit s doktorem musí zůstat jen mezi námi. Kdyby se to dozvěděl Matthias, nebyl by moc rád. Jsem si jistá, že by šíleně zuřil. Přesto mi to nedá a musím se doktora zeptat.