Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|16|

„To si vážně myslíš, že bys mě mohla porazit?" začne se mi smát do tváře. Nestihnu se na něj však vrhnout, protože mě Matthias zastaví.

„Seane, zpátky. Nemá s tím nic společného, je to tvá Luna. Ve smečce jsou zrádci. Někdo jí doopravdy otrávil jídlo i pití, to by sama neudělala," Matthias mě pustí. Vidím, že má v ruce klíče a natáhnu se pro ně. Ucukne s nimi a otočí se na Zacha. Stoupne si před něj.

„Můj pane," prohlásí strážce namáhavě. Zmlácený obličej lehce skloní.

„Zachary, plánoval jsi někdy ublížit své Luně? Spolupracuješ s nimi?" používá na něj hlas Alfy. Nemůže mu lhát.

„Nikdy bych své paní neublížil. Budu jí ochraňovat do posledního dechu," namáhavě polkne. Matthias lehce kývne hlavou a klíče v jeho rukách zacinkají. Během chvíle se ozve rána, když Zacha neudrží jeho vlastní nohy a sveze se na zem.

„Seane, se mnou," zmíněný vlk následuje svého vůdce z místnosti. Oddychnu si a sednu si na zem vedle zakrváceného těla. Doktor ho mezitím prohlíží a kontroluje škody na těle.

„Máš pár zlomených kostí, zbytek ti udělá pěkné podlitiny, ty otevřené rány se brzy zahojí, ale do dvou týdnů budeš zase na nohou. Teď potřebuješ umýt, najíst se a hodně spánku," pomáhá mu na nohy.

„Musím najít Lolu a děti... Zjistit, jestli jsou v pořádku. "

„Brzdi, brzdi. Lola je určitě v pořádku, děti jí zajisté pomáhají, ale tebe musíme dát do kupy. Takhle nemůžeš dojít domů," pak se doktor otočí na mě, „tady už to zvládnu. Měla byste se jít umýt a něco sníst, než se pustíte do dalšího hledání. Pro jídlo se klidně stavte u mě, abyste měla jistotu."

Kývnu na něj ve znamení díku, otevřu mu pořádně dveře od cely, aby mohli projít ven. Pak už je tam nechávám za svými zády stejně tak, jako naštvaného Alfa vlka a výcvikového mistra, kteří se hádají o kus dál.

Oblečení mám špinavé od krve. Obvazy na rukou na tom nejsou o moc líp. Nevydám se však do pokoje, ale zpátky do kanceláře. Mám děsnou žízeň, takže když se v mé ruce objeví láhev s vodou, nadšeně se napiju.  Zůstanu stát chvíli na místě. Doufám, že bude Zach i jeho rodina v pořádku.

Rozejdu se do koupelny. Objevím tam župan, který je sice Matthiasův, ale pořád lepší, než to, co mám teď. Rozhodnu se pro pořádnou sprchu. Zhruba v polovině, kdy se vše ze sebe snažím dostat, slyším, jak se otevírají dveře do vedlejší místnosti. Podle toho, jak vedly kroky, předpokládám, že je to zmíněný vlk. Hlavně i Duma byla v klidu, tudíž se dál věnuji sprše.

Když vcházím do kanceláře, mám na sobě župan a vlasy si suším malým ručníkem, který jsem sebrala vedle sprchy. Matthias se odstrčí od stolu o který se opíral a podává mi hromádku nového oblečení. Krásně to vonělo. Vezmu si to od něj a nadzvednu obočí. Vidím, že nemá v plánu se pohnout ani o milimetr, proto se radši vracím do koupelny, abych se mohla převléknout. Mokrý župan a ručník položím na radiátor, protože nevím, kam jinam s tím.

Matthias mezitím složil sedačku a na stolku před ním je několik talířů s jídlem. Zamračím se a raději zamířím tím směrem, kde jsem měla položený zbytek bagety. Zarazím se: „Kde je moje jídlo?"

„Tady. Neboj se, všechno jsem to kontroloval. Nic v tom není. Nikdo ani nevěděl, že to budeš jíst i ty, takže nebezpečí není žádné. Nechal jsem ti jídlo naoko poslat do pokoje, že si to pak sníš," zamračím se. Pokud si všichni mysleli, že si pak sním to, co mi nechal poslat do pokoje, měl by mít teoreticky pravdu. Jenže se mi tam nechce vracet, když je tam taková spoušť. I tak se ale trochu zdráhám, než se do jídla pustím.

Hlad však nakonec zvítězí a já usedám naproti němu. S nohama v tureckém sedu si přivlastním jeden z talířů. Natáhnu se ještě pro příbor a pustím se do toho. Vidličkou napichuju kousky masa a malé pečené brambory. Bylo to vynikající a vypadalo to mnohonásobně lépe, než to, co jsem nesla k doktorovi.

„Postřehlas něco, když ti nosili jídlo?" zamumlal. Už se natahoval pro druhý talíř. Očividně měl také velký hlad.

„Nevím, kdo přesně mi ho nosil. Nikdy jsem jí nepostřehla. Byla to žena, ale... počkej, teď naposledy, Sean jí oslovoval... Mia? May? Něco takového," aniž bych si to uvědomila, máchám ve vzduchu vidličkou. Pak si jí opřu o rty a zamyslím se, „May, určitě to byla May."

Málem mu zaskočí sousto, které měl akorát v puse. Podívám se na něj s povytaženým obočím. Rozkašle se a když skončí, tak promluví: „Jsi si tím jistá?"

Kývnu. Určitě to tak bylo. Jeho další odpovědi se jen tak nedočkám. Přestal jíst a je vidět, že přemýšlí. Rozhodnu se prolomit ticho: „Proč?"

„May je ve smečce poměrně krátce, jen několik měsíců, ale umí skvěle vařit. Sama zůstala ve smečkové kuchyni, že se jí tam líbí. Přišla jako Samotářka, ale nemyslím si, že by to byla zrovna ona. Má malého syna. Její druh ji bil, proto ze své původní smečky utekla. Všechno jsem si několikrát prověřil, než jsem je uvolnil z cely a přijal mezi své vlky," nespokojeně zamručí. Je pravda, že vlčice by nikdy neriskovala zdraví svého potomka.

„Třeba s tím nemá nic společného," zvedne hlavu a podívá se na mě. To už pokračuju: „Může to být někdo jiný, ale nechávají ji, aby to jídlo donesla ona."

„Pak by naše podezření padlo okamžitě na ní. Hlavně, jak by dopředu věděla, že tě potkám a že mou družkou budeš zrovna ty? To se mi nezdá," párkrát kývne hlavou. Dávalo by to smysl. Před několika měsíci byla máma ještě naživu a já rozhodně neplánovala se do Irunvale někdy vydat. Takže to nemohla vědět ani ona a navíc musela žít v úplně odlišné smečce.

Jenže... něco mě donutí se zarazit. Rozhodnu se ten pocit potlačit, když se otevřou dveře a v nich stojí on. Sean.

„Zacharyho jsme propustili domů. Už je se svou družkou a vlčety," zastaví se pár kroků od nás, „Chtěl bych se omluvit. Jen jsem..."

„Nechci to slyšet," vyjedu na něj, rychle odložím talíř s rozjedenym jídlem na stůl. Zvednu se.

„Jade..." Matthiasův hlas mě nezastaví. Když se protahuju okolo Seana, schválně do něj drknu.

„Nevěřím ti ani slovo," zavrčím na něj, než se rozejdu směrem k pokoji.

Překvapená zjišťuji, že tam není ani stopa po rozbitých skleněných dveřích. V rámu jsou již nové. Na stole stojí talíř s jídlem a hrnek kávy. Obojí vezmu do koupelny. Kávu vyleju do umyvadla, jídlo vyhodím do koše. S prázdným talířem a šálkem zamířím do kuchyně.

Neexistuje jednodušší způsob, jak se dozvědět, kdo jídlo vařil, než té osobě dojít osobně poděkovat. Ať se mě snaží zabít kdokoli, jsem si jistá, že se to ukáže.