Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|13|

Hledím na Matthiasovu naštvanou tvář. To není dobré. Když zavrčí, dojde mi, že stojím hned vedle doktora a poodstoupím.

„Co tady děláš?" vyjede na mě okamžitě velmi hnusným tónem. Jeho dlouhé kroky vedou přes ordinaci a chytí mě za loket.

„Potřebovala jsem se doktora na něco zeptat. Proč jsi mi neřekl, že všichni měli v krvi Noční běs? Že Vee bojovala o svůj život?" odseknu mu.

„Nebylo to důležité. Už se to vyřešilo," zamumlá naštvaně a míří i se mnou ke dveřím. Vyrhnu se mu. Zůstane stát přede mnou.

„Tak nebylo důležité? Tohle pro tebe není důležité?! Veronica je moje příbuzná. Rodina!" zavrčím na něj.

„Já jsem tvoje rodina a její hlava. Když se rozhodnu, že to nepotřebuješ vědět, tak ti to prostě neřeknu," oči se mu v průběhu mluvy mění na vlčí.

Zůstávám stát jako opatřená. Co se stalo? Myslela jsem si, že chtěl, abych věděla, co se ve smečce děje. Že mi začíná věřit. Nechal mě, abych byla na té jejich schůzi. A on mi místo toho tají takovouhle věc. Nejhorší na tom je, že se přiznal. Možná je toho mnohem víc, co mi neřekl. Co přijde teď? Hodlá mě potrestat za to, že jsem tady byla? Nebo to odnese doktor? Jen to ne. Nechci, aby kvůli mě měl problémy.

Naštvaně se protáhnu okolo něj a zamířím ven z místnosti. Ve dveřích kývnu na doktora, který stále ještě stál za svým stolem a skrz řasy si prohlížel svého vůdce. Rozhlédnu se a zamračím se: „Kde je Zach?"

„To není tvá starost," zabouchne za sebou dveře a chytne mě znovu za loket. Nakloní se až ke mně, aby mi mohl šeptat do ucha: „Neudělej žádnou scénu. Smečka tvý dětský chování nepotřebuje. Jsou tu důležitější věci."

V ten moment nevím, která z nás bouchla jako první. Jestli já nebo Duma. Každopádně o sekundu později se Matthias drží za nos, ve kterém mu pod ranou pěstí nepěkně křuplo.

„Vzpamatuj se, u Bohyně! Já že se chovám jako dětsko? Podívej se na sebe a svoje chování. Přísahám, že bych byla radši za kteréhokoli jiného vlka, aby byl mým druhem," držím se za bolavou ruku. Trhne sebou a jeho oči se promění zpět do lidských. Než se však dostane k tomu, aby promluvil, předeběhnu ho: „A jestli žárlíš, tak fakt nemáš na co."

Rozejdu se chodbou a nechám ho tam stát. Brzy mě však doběhne, „Bylas tam s ním přes hodinu sama. Nechtěl, aby vás nikdo vyrušoval. Co si o tom mám sakra jako myslet?"

„Do pokoje! Okamžitě!" syknu na něj. Rychlými kroky se rozejdu tím směrem, kterým předpokládám, že je správný. Oddechnu si, když spatřím povědomou chodbu. Otevřu dveře a chytnu ho za rukáv, za který ho vtáhnu dovnitř. V rychlosti zabouchnu dveře a donutím ho couvnout tak, aby o ně byl zády opřený.

„A teď mě poslouchej. Šla jsem za doktorem, protože chci nějak pomoct tohle všechno vyřešit. Řekl všem, aby nás nevyrušovali, protože nechtěl, aby někdo něco zaslechl. Sám nechceš, aby se to smečka dozvěděla a on nechtěl způsobit nějakou paniku. A ano, jsem cítit jako on, protože mi odebíral krev, aby mohl udělat testy. To bez toho, aby se mě dotýkal, fakt nejde. Našel mi v krvi běs. Což tebe asi očividně zajímat nebude. Ať už mi ho ze smečky dal kdokoli, nepovedlo se to, protože poměry látek nebyly správné. Testovali to pak na těch třech vlcích. Chtějí se mě zbavit, aby se zbavili tebe. Je to možná ta samá osoba, která jim poskytuje informace o směnách hlídek. Stačí ti to tak?"

„Nikdo ze smečky by ti neublížil. To by neudělali. Jsou šťastní, že jsi tu. Nemají k tomu důvod," zavrčí na mě nazpátek. Na pár sekund doufám, že jen špatně slyším.

„Ty mi nevěříš," pustím ho a začnu od něj ustupovat, „to snad není možný. Můj vlastní druh a myslí si, že lžu. Zrovna o tomhle bych nikdy nelhala. Jde o život! Nejen můj, ale i tvůj!"

„Běs si v sobě mohla mít ještě, než si sem dorazila," jeho oči jsou plně vlčí. Zase. Chci promluvit, ale tentokráte je to on, kdo mě umlčí, „Sean může mít pravdu. Nemám žádnou jistotu, že v tom nejedeš s nima."

„O co by mi asi tak šlo? Co bych tím dokázala? Přijela jsem sem jen něco předat a odjet! Zmizet odtud! Neměla jsem v plánu tu zůstat!" křičím na něj a je mi jedno, kdo všechno to uslyší. Jemu očividně taky.

„Pomstu! Dostala bys pomstu! Za matku," jeho slova bodají jako ostré nože.

„O mámě už nikdy nemluv! A takhle už vůbec ne! Byla to ta nejmilejší žena, která existovala. Akorát škoda, že vyrostla tady. Jinde by se měla líp!" chci mu dát facku. Máma si tohle nezaslouží, aby jí někdo obviňoval. Zastaví mě a sevře mi zápěstí tak silně, až v něm začne křupat.

„Nezapomeň, kdo je tu pánem. To, že jsi má družka ještě nic neznamená," strčí do mě tak silně, až dopadnu na zem. Ještě než odejde, řekne několik vět, ze kterých mě zamrazí: „Sean měl pravdu. Bude lepší, když na tebe dohlédne on. Na Zacharyho můžeš zapomenout. Už ho nikdy neuvidíš."

„Co jsi mu provedl? Zach nic neudělal! Jenom to, co jsi mu nakázal!" zvedám se urychleně ze země a vrhám se po dveřích. Matthias je stihne však zavřít a zamknout zvenku. Paráda.

„Za žádných okolností jí nepouštěj ven. Nechám jí přinést jídlo, ale dovnitř jí ho doneseš ty. Bude naštvaná," slyším, jak si pozvdychne...

„Děláš správnou věc. Já vím, bude to těžký. Taky jí chci věřit, je to naše Luna, ale všechno se to začalo dít až potom, co přijela. Je to až moc velká náhoda. Bude s tím mít něco společnýho," Seanův hlas už nikdy nezapomenu. Hajzl jeden.

„Je to logický. O to víc doufám, že se nemýlíš. Protože jestli jsem na ní byl hnusnej zbytečně..." zavrčí na něj a podle kroků poznám, že odchází.

Tak tohle je problém. Zacha bych dokázala přemluvit, ale Seana? Ani omylem. Kor když teď alespoň jistě vím, proč se Matthias choval tak, jak se choval. Přesto ho to neomlouvá. Duma stále ještě kňučí uvnitř mě.

Přinesl nám květiny a teď nám ubližuje. Nic jsme neprovedly, ozve se mi v hlavě.

Něco tu nesedí. Co by proti mně mohl Sean mít?, doufám, že se mi od ní dostane odpovědi, ale marně. Sama se uzavřela uvnitř mé hlavy a utichla. Naštvaně seberu první věc, co mi přijde pod ruku a hodím s ní o zeď. Byl to porcelánový podnos. Teď už jsou z něj jen střepy. Dveře se během chvíle rozrazí a stojí v nich výcvikový mistr.

„Hodláš zničit ještě něco?" založí si ruce na hrudi.

Zabiju ho, šeptám Dumě. Naštvaně stojím proti němu.

„Co proti mě máš? Nic jsem neudělala a moc dobře to víš! S tímhle nemám nic společného!" vnímám, jak se mi zrak mění do vlčího. Zaútočit na něj teď nemá smysl, akorát by mu to nahrávalo do karet.

„Tak si to po sobě laskavě ukliď," s tím se otočí a znovu odchází. Nechává mě stát uprostřed pokoje. V rychlosti seberu několik střepů a hodím je po dveřích. Sakra. Se zakrvácenou rukou zamířím do koupelny.