I Need You boy ✅

24. Druhý život

*pohled Jina*
Návštěvu baru jsme nakonec zrušili, protože Hobi s Jiminem napsali, že nepůjdou. Přišel jsem domů z brigády a Namjoon zrovna spal na sedačce. Byla zapnutá televize a na konferenčním stolku byl prázdný talíř. Pravděpodobně si udělal oběd a pak usnul při sledování televize. Talíř jsem odnesl do kuchyně a televizi jsem vypnul. Lehnul jsem si k němu na sedačku a přitulil se. Nakonec jsem taky usnul.

——o pár týdnů později——

„V té televizi zas není nic normálního. Aspoň ten poslední večer kdy jsi se mnou, by tam mohlo být něco, na co se dá koukat!" Řekl jsem naštvaně. Namjoon mi prohrábl vlasy.

„Tak to nech být. Nemusíme se koukat na televizi." Řekl a snažil se mě uklidnit. Já si povzdechl.

„Proč musíš odejít?.. nemůžeš ti prostě zůstat?.." Zeptal jsem se smutně a přitulil se k Joonovi.

„Bohužel to nejde.. Rád bych tu zůstal, ale nejde to. Musíme to zvládnout. Musíš na mě zapomenout a zase žít svůj život jako předtím, ano?" Řekl Namjoon a podíval se mi do očí.

„A jak to mám sakra udělat?" Řekl jsem trochu naštvaně.

„Na to musíš přijít sám ty. A neboj. Vždy tu budu s tebou a budu se na tebe dívat, jak se ti v životě daří.. A v Korei je plno dalších pohledných mužů Jine.. Třeba jeden z tvých kamarádů, Minghao.. ten ujde ne?" Řekl trochu popichovaně Joon.

„Ale já nechci nikoho jiného než tebe" Začaly mi téct slzy. Joon mě pohladil.

„To bude dobré neboj.. Měli by jsme jít spát. Je pozdě" Řekl a já se ho držel jako klíště. Poslední noc. Vyšli jsme po schodech nahoru do ložnice a lehli si do postele. Trvalo mi dlouho než jsem usnul. Nemohl jsem myslet na nic jiného než to, že mě Namjoon zítra ráno opustí.

——ráno——

„Dobré ráno, jak ses vyspal?.." Zeptal se Joon a zacal moje čelo zasypávat polibky. Trochu jsem se Pousmál.

„Nejhorší spánek v mém životě." Řekl jsem. „Nemohl jsem spát. Myslel jsem na nás dva.." pokračoval jsem. Chtěl jsem dále mluvit ale vyrušil mě zvonek u hlavních dveří. Slyšel jsem, jak se otevřely, takže Jungkook to už udělal za mě. Někdo šel nahoru po schodech. Zaklepal na dveře a já řekl dále. Byl to Yoongi, Hobi, Nela a Jimin.

„Ahoj?" Řekl jsem překvapeně a posadil se. „Co tu děláte?" Zeptal jsem se.

„No.. Dneska to je přesně dva měsíce, co se tady objevil Namjoon že?.." Zeptal se Yoongi a já přikývl. „Přišli jsme se rozloučit" Usmál se Yoongi na mě a Joona.

„To jste moc hodní. Jen mě celkem mrzí, že se toho nemůže zúčastnit. Pořád mi nevěří" Sklopil jsem hlavu a Namjoon mě pohladil na zádech.

„To nevadí. Jsme tady aspoň my.." Usmál se Hobi. Začali jsme si všichni povídat. Povídali jsme si o tom co se během těch dvou měsíců stalo a jaké všechny hovadiny jsme prožili. Pak se všichni nadobro s Namjoonem rozloučili a někteří uronili i slzičku. Je mi zároveň celkem líto toho, že Jimin vlastně Joona nevidí a neslyší, takže jsme mu vždy museli říct co Namjoon právě dělá. Jimin poslal Joonovi imaginární obětí a všichni odešli. Zbývala asi hodina do zmizení Namjoona a já začal být ve velkém stresu. Udělali jsme si palačinky jednou naposled a pomazlili se na sedačce. Zbývalo pět minut. Oba dva jsme už jen brečeli, koukali si do očí a objímali se.

„Chci ti za vše poděkovat Jine. Za ty dva nádherné měsíce.. byly úžasné.." Řekl Namjoon a potáhnul. Přikývl jsem a zavořil si svou hlavu do jeho hrudi. „Slib mi, že budeš šťastný i beze mě.." Pokračoval. Chvíli jsem váhal ale nakonec jsem znova přikývl.

„A ty se měj dobře.. Budu se na nebe každý den dívat a hledat tě tam.." Řekl jsem a malinko se Pousmál. Oba dva jsme měli úplně červené oči. Namjoon mě chytl za tváře a políbil mě.

„Díky, že jsi mi ukázal co je to láska.. A že jsem ty dva měsíce mohl být s tebou.." Vydechl Joon a opřel si svoje čelo o moje.

„M-miluju tě" Řekl jsem zakoktaně a brečel dál. Silně jsem ho objal a zavřel oči.

„Já tebe taky. Moc. Nikdy na to nezapomeň. Miluju tě.." Řekl Namjoon mezi vzlyky a já mu zabořil hlavu do ramene. Přestával jsem cítit jeho dotek a už jsem ho skoro neslyšel. „Miluji tě Kim Seokjine.." Slyšel jsem zašeptání, a pak.. nic. Spadl jsem dopředu, protože mě už nikdo neobjímal. Byl pryč. Nějak jsem se vyškrábal do sedu a pokračoval v hysterickém brečení, avšak ještě větším, než předtím.

„T-taky tě miluju" Řekl jsem a doslova jsem řval na celý barák. Moje vzlyky se ozývaly tak moc, že z vrchního patra přiběhl Jungkook s Taem a sedli si ke mě ma sedačku. Jungkook mě silně objal a Tae mě hladil po zádech. Oba dva se vyptávali co se stalo, ale já byl beze slov.  Je pryč.

———

Další ráno jsem musel jít k Yoongimu do práce. Avšak, když jsem tam jako tělo bez duše přišel Yoongi mi řekl, že dneska pracovat nemusím a můžu ho jen sledovat jak nahrává album. To jsem s radostí přijal, protože jsem sotva viděl před oteklé víčka z celovečerního breku a sotva se držel na nohou. Tak jsme oba dva byli ve studiu a ká sledoval a poslouchal. Někdy jsem Gimu i pomohl. Odpoledne jsem přišel domů, udělal si lehké nudle se syrovou omáčkou a sedl si na sedačku. Zapnul jsem si televizi a jedl. Možná to zní, že jsem už v pohodě, ale ne. Celý den jsem byl bez nálady, ospalý a ubrečený. K večeru začalo být chladno, tak jsem si oblékl mikinu, kterou Namjoon nosil nejčastěji. Lehl si na sedačku a v polospánku poslouchal zprávy. Asi v jedenáct hodin zazvonil zvonek.

„To je určitě Jungkook! Zase jde pozdě" řekl jsem trochu naštvaně a vstal ze sedačky. Jungkook mi ráno řekl, že budou dneska u Taeho. V deset se měl vrátit, ale uběhla hodina a Kookie nikde. Otevřel jsem dveře.

„Máš hodinu zpoždění a telefonáty mi odmítáš! Co to má-" Začal jsem rychle mluvit na Jungkooka za dveřmi. Jenže když jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že to Jungkook není. Zahihňal se.

„Jungkook má zase zpiždění, že?.." Řekl s úsměvem na tváři a já ho silně objal.

„J-joonie.." Svalil jsem se na zem a stáhl Namjoona s sebou. Silně jsme se objímali a já mu brečel do ramene. Prosím, že to není sen. „Jak.. p-proč.. ty jsi.. zpátky" mluvil jsem páté přes deváté mezi vzlyky. Absolutně jsem nechápal, proč je tady. Vždyť jeho čas vypršel.

„Pojď si sednou na sedačku.. všechno ti vysvětlím. Mrznu tady" Řekl celkem klidně a společně jsme vstali. Zavřel dveře a přešli jsme k sedačce, kam jsme si sedli. Okamžitě jsem ho zase objal okolo krku. Jeho vůně mi hodně chyběla. „Když jsem se vrátil tam nahoru.. nebo jak tomu mám říkat, tak ten co to tam dejme tomu řídí, mi řekl, že mě sledoval celé ty dva měsíce. Řekl, že mu bylo líto, že musím odejít od tebe. Řekl mi.. že s vedením pořeší co se mnou bude, protože chtěl abych přišel zpátky na zem.. Vedení mi dneska ráno přišlo oznámit , že mi vrátí život a že mě pošlou tady, za tebou.. A že tu zůstanu až do smrti.. Prakticky mi dali druhý život.." Řekl Namjoon šťastně se slzami v očích.

„Takže.. už navždy budeš se mnou a po žádných dvou měsících neodejdeš?.. jsi teď.. normální člověk?.." Zeptal jsem se nadějně a odtáhl se od Joona. On mě chytil za tváře a kývnul. „To znamená že.." Chtěl jsem něco říct šle Namjoon mě stihl políbit.

„Wowowow, s kým se to tady muckáš?" Zeptal se Jungkook překvapeně, hned po tom co vešel do baráku. Já a Namjoon jsme se od sebe odtrhli.

„To znamená že.. tě konečně všichni uvidí" dořekl jsem svou větu a usmál se na Kooka. „Tak to abych začal od chvíle co jsme se poznali. Co říkáš na menší story time Jungkooku?" Řekl jsem a Jungkook se posadil na křeslo.

„Poslouchám" Řekl Kook s úsměvem na tváři a já se taky usmál. Je zpátky. Můj Joonie je zpátky.

Přece jsem Namjoona nemohla jen tak nechat odejít ne? Pf.. pár slziček ukáplo..