ROLE KRÁLŮ

KAPITOLA SEDMÁ

Leon se přikrčil a chytl jílec meče. Byl připraven vyrazit proti neznámému, ale přesto to neudělal. Nejspíš jsem za to mohla já, když jsem dělila prostor mezi ním a protivníkem. Mě mezitím polila čistá hrůza, nedokázala jsem se ani pohnout a v duchu si tiše nadávala, že jsem se od táty odmítala naučit aspoň základy sebeobrany. Přece jen mě doma nechávali dost často samotnou a aspoň takhle se rozhodli mě vychovat, i když mi v té době bylo deset.

„Á...Leone, jsem rád, že tě zase vidím," promluvil ten za mnou až přehnaně přátelsky. „Je mi jasné, že teď bychom měli být trochu na kordy, ale ty víš, že jsem to nevymyslel já."

„To nevymyslel," odpověděl rychle Leon, jako by ani nad tím moc nemusel přemýšlet. Pak se napřímil a ruce si založil na hrudi, jeho tvář nasadila otrávený výraz. Oni se znají.

„A ani bys mi nedokázal někoho unést přímo před nosem, takže buď jednou rozumný Akimo a vrať mi ji," napřáhl ruku k nám, ale ten pohyb působil dost znuděně.

„Vrať mi ji," napodobil směšně zvýšeným hlasem Leona. Ten naštvaně zahučel. Konečně někdo dokázal z Leona dostat nějaké emoce. Pomyslela jsem si. I když mě ten někdo stále pevně svíral za rameno a cosi mě tlačilo do klíční kosti. Musel to být nějaký náramek nebo hodinky.

Pak se lehce sehnul k mé tváři. „Nějak moc ji chceš, nezdá se ti?" a lehce mě políbil na tvář. Bylo to tak rychlé, že než jsem se stihla vzpamatovat, tak už byl zase odtažený. Při tom mě ovanula ostrá kořeněná vůně pánské vody po holení. Ta vůně mi přišla tak netypický pro tohle prostředí.

Leon sebou cukl. Očividně vyvedený z míry, ale hned se to pokusil skrýt. „Co mi chceš?"

Akima, jak ho oslovil Leon, se tiše zasmál u mého ucha až mě zašimral jeho dech. „Vlastně jsem tě chtěl jen pozdravit, když už jsem tě zahlédl a podívat se na tvůj nový osud," přimáčkl si mě víc k sobě. Má kabelka se při tom pohybu svezla z ramene a strhla i tašku od Klary, její obsah se rozkutálel všude po zemi. Paráda. Možná, by to mohlo konečně ukončit tuhle nepříjemnou situaci.

Všimla jsem si tampónu v křiklavě růžovém obalu, vypadnutém z polorozpadlé krabičky, jak se dokutálel k Leonovým nohám. Trapas.

V tu chvíli jsem se až moc jednoduše vytrhla Akimovi z rukou a začala je všechny sbírat. I když jsem si nepamatovala, že bych je někdy kupovala. Musela mi je dát Klara k tomu kostýmu...

Spěšně jsem se pak na něj otočila, zda se mi nic nechystal vzít. Při pohledu na útočníka jsem se zarazila. Za mnou celou tu dobu stál obyčejný ryšavý kluk ani ne o hlavu větší než já, v batikovaném tričku a černých kalhotách, které by mohl mít každý druhý kluk z naší školy v šatníku. Na to, jak působil před chvílí sebejistě, teď bílý jako stěna pozoroval obsah mé kabelky. Tedy jeho pohled směřoval pouze na rozsvícenou zamykací obrazovku mého telefonu.

Pak se naše pohledy na chvíli střetly a mě v hlavě blesklo poznání. Tryskem vystřelil pryč od nás. Když už se zdálo, že se chatrčím před sebou nevyhne, lehce poskočil a v tu chvíli jsem měla možnost spatřit nejkrásnější stvoření na světě.

Od nás vzlétal k temné obloze fénix, jehož plameny zazářily do dálky. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, dokud nezmizel za vrcholky stromů.

Z úst mi uniklo tiché páni. Byla jsem naprosto unešená.

„Nezírej na něj tak, je k ničemu. Okazuje jenom tvar své enji. Je to sima a má své hodnoty nastavené trochu jinak, než je přijatelné," vrátil mě do reality leonův hlas. Tak tohle je ta enji. Jak jsem pochopila, tak tohle pro mě byla jedinečná příležitost ji u spatřit.

Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Světlo z nedalekého ohniště sotva dosáhlo na všechny ty rozsypané věci, mezi kterými jsem seděla. Ale mohla jsem si všimnout zaujatých tváři, které nás sledovaly z oken. Naskočila mi husí kůže. Do kabelky jsem začala rvát všechny věci, co mi přišly pod ruku. Lesk na rty, kapesníčky, mobil...

Z místa, kde byl ho zvedl Leon a modré světlo mu zářilo do obličeje. Přešla jsem k němu a podívala se na upozornění. První červeně svítilo upozornění na nízkou hladinu baterie. Těch pár let, kterých ho mám se na něm začalo podepisovat. Teď už baterka nevydrží ani půl dne. Jestli se mi povede nějak utéct, snad se objevím někde, kde budou mít telefony, abych mohla zavolat domů. Nebo spíš k Lořině mámě, protože naši vyrazili začátkem měsíce do Argentiny.

Aplikace hlásila tři nepřijaté hovory a čtrnáct nepřečtených zpráv, z nichž u poslední jsem mohla přečíst krátký text: ,Kurva to je kretén!!!' Všechno to bylo od Lorety. Píchlo mě u srdce, při pomyšlení na včerejší večer. Sice jsem nevěděla, jestli bohužel nebo bohudík, ale dnešní program mi dovolil na tu událost na chvíli zapomenout.

Pod tím byla esemeska od Harryho: ,Kde jsi? :,('

Divné. Harry mi nikdy nepsal jen tak a už vůbec ne klasickou esemesku. Moje číslo dostal jen proto, že mě Lora sháněla ve škole, když jsem byla marod a shodou okolností jí ráno mladší bratr schoval mobil, takže musela vyrazit do školy bez něj.

Neodvažovala jsem se vzít svůj telefon z leonovy ruky, abych mohla odpovědět. Pak mi vzápětí došlo, že tu nemůže být signál. A opravdu byl nad prázdnými čárkami křížek.

Hodiny ukazovaly, že je právě tři čtvrtě na devět večer. Pod tenkými číslicemi se nacházela portrétová fotka Bianci, kterou jsem si tam nastavila na pozadí zamykací obrazovky.

Leon se na tu fotografii mračil, ale zdaleka nemohl předčít Lořino zhnusení. Pak ho otočil krytem nahoru a já neviděla prakticky nic po tom ozáření.

„Co zjišťuješ?" vyzvídala jsem. Soudě podle všeho, co jsem v tomhle světě musela vypozorovat, to pro něj musela být španělská vesnice.

„Viděl jsem podobný," řekl se zaujetím. „Jen měl jinou barvu a obraz."

Začal ho otáčet z různých stran. Rozhodně v té tmě musel vidět víc než normální člověk. Navíc si stoupl tak blbě, že stínil světlu z ohniště. Ale jemu to nejspíš nevadilo.

„A Akima taky," dodal podrážděně.

---

A je tu Akima, můj oblíbenec. Doufám, že už se to pro vás začíná trošku zamotávat, ale samozřejmě jsme ještě na začátku ;) Co zatím říkáte na dvojici Allison s Leonem, líbí? Slibuju, že to nebude tak jednoduché jak to vypadá, ale pšš...

-MM <3