ROLE KRÁLŮ

KAPITOLA ČTVRTÁ

Chladný kámen mě studil na chodidlech, když jsem stoupA1a po schodech vzhůru. Jednou rukou jsem se přidržovala stěny a tou druhou si tiskla pláš k tělu. Schody byly příkré a já byla za ten kus zapáchající kožešiny vděčná, jinak by totiž sluha měl výhled pod rudou minisukni, kterou bych ráda vyměnila za jakékoliv džíny, protože byla společně s vrchním dílem stále trochu vlhká a studila. Jakmile spirála schodů skončila, ozvalo se za mnou hlasité stůj. Jako by se dalo někam pokračovat, pomyslela jsem si. 

„Budu tě muset požádat, aby sis sundala ten plášť." 

Zamrazilo mě. Otočila jsem se, abych se mu podívala do obličeje, zda to myslí vážně. Pozvedla jsem obočí. 

„Plášť ti bude po odchodu navrácen." 

Myslí. Hned tady bych nejraději slib, který jsem dala průvodci porušila. Alespoň, že bylo zmíněno, že mohu také odejít. To mě trochu uklidnilo. S frustrovaným zafuněním jsem ze sebe plášť shodila a podala mu ho. Sluha se trochu zakymácel. Přehodil si ho přes rameno a odemkl dveře před námi. Pak mě jen vzal za ruku a prakticky mě hodil do místnosti za nimi. Když zabouchl, znova se ozvalo řinčení klíčů a následné cvaknutí zámku.

Zachvátila mě panika a začala jsem bouchat do dveří až mi ruce tepaly bolestí. „Hej!" zařvala jsem a slyšela, jak mi strachem přeskočil hlas.

„Šššš...," ozvalo se za mnou. „Nejsem zvyklý na hlasité tóny." Z mladého hlasu šlo slyšet, spíš než kárání, pobavení. 

Střelila jsem pohledem k dotyčnému, a to co jsem spatřila mi vyrazilo dech. Postava, kterou jsem měla před sebou byla okřídlená. Neměla jen jeden pár, s jakými jsou vyobrazeni andělé, ale rovnou tři páry. Mohla jsem si je prohlédnout v celé své kráse, protože byla roztažená, jak vysely na řetězech zavěšená na háky. Stínila tak do místnosti, před krutým sluncem, které pralo do okna za zády postavy a nebylo nic co by mu clonilo. Ještě aby ne, když se nacházíme v paláci tak vysoko, že z okna nejsou vidět ani vrcholky střech.

„Bývám tady totiž většinou sám," pokračoval hlas. Upoutal tak znova moji pozornost a z křídel jsem pohlédla na osobu, které patřil. Mladý muž přenesl váhu na řetězy a předklonil se co nejblíže ke mně. Jeho zlaté kudrliny by mu spadli do očí, kdyby je neměl zakryt pozlacenou maskou.

„Kdo jsi?" vydala jsem ze sebe přiškrceně. Chvíli nijak nereagoval. Kdyby neměl zakryté oči, řekla bych, že si mě nestydatě prohlíží. Stejně jsem měla nutkavou potřebu si výstřih zakrýt a sukni si stáhnout o kousek níže.

Pak se zaklonil a výsměšně zařinčel hlasité „ha". 

„Se rozhlédni kolem sebe, vše, co uvidíš patří mě, úplně všechno," prohlásil s úsměvem. 

„Proto není hezké se takhle ptát pána domu. Tvou omluvu klidně přeskočíme. Ale jmenuji se Ezekiel. Spíš mi řekni, kdo jsi ty? Je mi jasné, že jsi člověk a sem nepatříš. Máš zajímavou róbu."

Vyrazil mi dech. Viděl, a i když byl připevněný pouty ke každé zdi, stropu a podlaze, byl se svým postavením spokojený, jako by tam ty řetězy ani nebyly. Pokud mu to tu ale všechno patří, musí to být vládce. Tohle má být ta důležitá návštěva? Proč jsem ale tady u něj? Proč jsem tady sama? Co mu mam tak přelomového říct, když jsem se dostala na audienci samotného vládce? Cítila jsem, jak se mi potí ruce, zrychluje se mi dech a klepou se mi nohy. Do toho všeho mě ještě bolí hlava, jak jsem přes noc nastydla. 

„Allison."

Nejspíše to vycítil. „Klid, klid děvče. Jak dlouho jsi tady?" Do hlasu se mu dostala nejistota. Nejspíš netušil, co se mnou má dělat.

„N-noc...eh..." Vydala jsem ze sebe společně se zakašláním.

„A kdo tě sem dostal?"

„Průvodce," zaskuhrala jsem.

Znovu se výsměšně uchechtnul. Jeho vyplašený výraz byl rázem pryč. Evidentně se netrápil před návštěvou skrývat své pocity. „Ten zmizel od poslední války, před několika měsíci. Tohle je jen zbabělec, který z té války utekl a teď si očividně na něj hraje." Co?

„Prozradil ti, proč tu jsi?" vyzvídal dál.

„Ne," řekla jsem tiše. Ale moc ráda bych se to dozvěděla, dodala jsem v duchu.

„Ts..." zasyčel. Pokud však nesouhlasí s tím, že mě Průvodce unesl, mohl by mě vrátit zpátky. Na moji otázku však zakroutil hlavou. 

„Já lidi nevracím. Hodí se mi. Já jim nabídnu půdu a oni pro mě pracují. Funguje to tu tak už několik let," pokrčí rameny, jako by předem dával najevo, že je mu obdiv za to lhostejný. 

To znamená, že všichni, které jsme minuli, byli taky lidé, jako já. Ze stejného světa. Možná bych od nich mohla něco zjistit. Třeba vědí, jak se dostat pryč a jen nechtějí, jelikož jim tu byla nabídnutá nemovitost v tak krásném městě.

„Z jakého století vlastně jsi?" 

Ta otázka mě zaskočila. „No... z dvacátého prvního."

Ozval se uznalý hvizd. „Tak takhle daleko se ode mě stejně ještě nikdo nedostal a ani nikoho, kdo by tam mohl neznám. Je zajímavé, že se tam Leon dostal." Opouštěla mě naděje na navrácení domů.

„Kdo je vlastně Leon?" zeptala jsem se „a ty," dodala jsem a ukázala na křídla.

„Tak zaprvé je Leon evidentně nemluvka, když ti nic neřekl a opravdu mě uráží, že mu nestálo za to, aby mě představil." Neodpustil si. Vypadal opravdu, že se ho to dotýká. Musela jsem si povzdechnout. Na to, jak působil majestátně s těmi křídly a vypadal jako mladý pohledný muž, jeho rétorika působila nanejvýš dětinsky.

„Za druhé, my nejsme lidé ale genki. Patříme výš." Egoista. Zatím se od člověka oba moc nelišili, jen Ezekiel těmi křídly. Pak se na chvíli zamyslel. 

„Pojď sem a sundej mi tu masku," řekl vyzývavě. Stála jsem jak socha.

„Neboj se, já tě neukousnu. Jen tě chci vidět." Znělo to nanejvýš prosebně. Zase ta prudká změna nálady. Jestli to znamenalo dozvědět se o nich víc, jdu do toho. Mé následující pohyby musely vypadat velice komicky, protože jsem dala levou nohu vždy před sebe a druhou jsem k ní pomalu přidala a tělem se přihnula blíž cizinci. Nakonec jsem špičkami prstů dosáhla za okraj masky a opatrně ji sundala. Jeho oči mě prakticky zhypnotizovaly. Nebeská modř mě naprosto uchvátila. Cítila jsem se volná a měla se sto chutí vrhnout do té nebesky modré jako pták, jehož křídla hřeje slunce. On se ani nehnul.

Z intenzivního očního kontaktu mě vytrhla prudká rána napravo od nás. Trhla jsem tím směrem hlavou, abych spatřila obraz, který rámem narazil na podlahu, když se převrátil. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mě někdo vyfotil s bleskem, protože jsem měla na malou dobu před očima bílo.

„Ehm..." Bylo jasné, že jsem působila vykolejeně a uskočila proto od něj dál, abych získala víc prostoru.

„Už jde," řekl pohotově. „Dám ti rychlou radu. Drž se ho. Sice nyní nic nevíš, ani on, ale postupně s ním uvidíš, že tu cesta pro tebe je." S tím do místnosti vtrhl Průvodce, tedy Leon.

Tvářil se...stejně jako celou dobu ­- dost nepřátelsky. Avšak rychle přiložil pěst na srdce a poklekl. „Je mi ctí Vás potkat Ezekieli, jediný vládce Ralie." Pohled měl zapíchnutý k zemi. Bylo i ve vzduchu cítit, že je mu to nepříjemné, a přesto to udělal. Teď jsem měla možnost vidět z dálky zeď, na kterou měl Ezekiel celou tu dobu výhled, a kterou jsem měla od začátku za zády. Byla celá pokrytá zrcadly. Jejích úhel byl ale podivný a udělalo se mi z toho špatně. Chtěla jsem se zapřít o Ezekiela, jelikož nic poblíž nebylo, ale asi jsem minula a rozplácla se na podlahu.