ROLE KRÁLŮ

KAPITOLA TŘETÍ

Putovali jsme podle mě již nesnesitelně dlouho, i když jsem si byla jistá, že kdybych se přes Průvodce podívala za nás, mohla bych stále v dáli vidět skálu odkud jsme vyráželi. Na to, že pospíchal, šel kůň plouživým tempem, jako by se kochal krásným dnem.

Krásným, ale ne pro mě. V plicích mě tížilo a já byla tak nucena sem tam zakašlat, což Průvodce nejspíše štvalo, jelikož šlo cítit, jak se vždy odtáhl. Jeho blízkost k blahu moc nepřidávala. Společně s pláštěm zrovna nevoněl moc vábně. Nezbývalo mi nic jiného než si na to zvyknout. Společně pak s tím, že mě bolel zadek, se mi do hlavy stále vkrádaly myšlenky na včerejší událost, kdy jsem těsně před pádem spatřila, jak si můj přítel užívá přítomnost někoho jiného než mou. Někoho, kdo mě už tak štval. Oči se mi začaly zakalovat slzami a já tak rychle musela přijít na jiné myšlenky.

„Proč tu jsem?" zeptala jsem se. Myslela jsem si, že mi neodpoví, ale ozval se. „Jsi tu, protože tě vybrala kniha osudu." Zaklonila jsem hlavu, abych se přesvědčila, že jen žertuje, ale nezněl, jako když občas z Harryho vypadnula nějaká hláška z filmu. Jeho výraz byl stále kamenný a pohled upíral před sebe na cestu. 

Pche, kniha osudu, průvodce, nástroj osudu. „Ty jsi z nějakého kultu?" napadlo mě. Samozřejmě... budu obětí party lidí, kteří se rozhodli pozvednout osud na Boží úroveň a potřebují jako oběť pannu, aby za tři dny vyhráli v loterii. 

„Ne," řekl velice rázně. „Průvodce může být jen jeden a jeho úkolem je pouze pomáhat a dosáhnout lepších časů."

„A ta kniha. Čím je tak zajímavá? Přece v ní nemůže být zapsán osud, ten se přeci mění každým rozhodnutím a shrnout všechen osud do jedné knihy není možné," vztekala jsem se nad jeho naučenými formulemi, jejichž účel je neprozradit nic konkrétního.

„Je poháněná Enji, která je tobě, člověku, nedostupná."

„Člověku? Copak ty nejsi člověk?" podivila jsem se. Posledních pár hodin mi nyní přijde divnějších než před tím. Do čeho jsem se to namočila...

„Nejsem."

„Takže ovládáš něco jako magii?"

Šlo vidět, že si nad mojí otázkou povzdechl. Je jasné, že mluvení není jeho silná stránka nebo se mu konverzace se mnou příčí a ke každé další větě se musel přemlouvat.

„Enji," odpověděl jednoslovně. Ovládá Enji nebo je Enji asi není důležité.

„Dokaž to," v hlase mi zněla výzva. Pokud o člověku mluví podúrovně, jistě bude chtít předvést, že jím není. Pokud teda Enji není něco jako Chi, to by se moc nepředvedl. „Ne," řekl prostě.

Pomalu to ve mně začalo vřít. Já se od něj nic nedozvím. „Vezmeš mě zpátky?" 

„Ne." 

No nic, zkusila jsem to. Nastalo ticho. Evidentně on nebyl tak vyzvídavý jako já. Nechce vědět, jak se jmenuji, kolik mi je, jak jsou moji rodiče bohatý, aby mohl žádat výkupné, zda jsem ještě panna... Řekl že mě ani prodat nechce a noc byla klidná. Budu muset zjistit, co mu ta kniha osudu napsala. Akorát k tomu budu muset potřebovat někoho, kdo není člověk. Jak jednoduché. Nebo ještě lépe, stopnu si autobus u nejbližší dálnice a pojedu domů. A mámě prostě řeknu, že jsem přespala u Lory, i když jsem s ní na tom večírku nestihla prohodit ani jedno slovo. Snad už ohlásili moje zmizení.

Snad se policie dostane nějak sem do světa magie a odvezou mě domů. Kde je Jean a Jessica. Jsem zase tam, kde jsem byla. No, magie...vlastně Lora, když mi zrovna neukazovala Ziona, tak ráda povídala o fantazy knížkách, ve kterých je magie. Vždycky si stěžovala, že je často hlavní linie příběhu o tom, že hlavní hrdinové něco hledají.