Pretty naive

Chapter 4

Zayn

Mám takový pocit, že Daniel Clark bude mít brzo nehezkou návštěvu. A ta nehezká návštěva budu já. Tok mých myšlenek přeruší zaklepání na dveře. „Dále!" Do mojí pracovny vstoupí David. „Už jsem si říkal kdy přijdeš." Zasmál jsem se, zato David se jen nepříjemně ošil. „Tak co pro mě máš za informace?" Zeptal jsem se ho.

Přistoupil k mému stolu a podal si složku s papíry. Složku jsem otevřel a na Davida mávnul rukou, aby odešel. „Andrea Collins, 25 let, 170 centimetrů, bezdětná, rodiče oba mrtví, pracuje v nemocnici jako lékařka." Jen co jsem to dočetl, hlavou mi proletěla myšlenka, že je toho dost málo, oproti tomu co jsem čekal. Co si neudělám sám, to nemám. Přece není možné aby o ní bylo možné zjistit jen tak málo informací. Zvedl jsem telefon a vytočil jsem číslo na svého soukromého detektiva. Teď zpětně si vlastně říkám, proč jsem mu nezavolal rovnou, ale čekal 24 hodin na informace od Davida, který mi vlastně stejně byly k hovnu. "Tak kdo to bude tentokrát?" zeptal se pobaveně. "Andrea Collins" odpověděl jsem mu. "To jméno slyším poprvé, kdo to má být?" "Myslím, že ti neplatím od toho abys ze mě tahal informace, ale proto abys mi je zjišťoval. Do 12 hodin je chci mít v mailu." "Víš ale, že si připlatíš, šéfe?" jeho pobavený tón hlasu mi nemohl ujít. "Jako kdybys pro mě pracoval poprvé. Samozřejmě že to vím, prachy ti pošlu hned jak budu mít informace v mailu." Pohodlně jsem se rozvalil na židli a doufal, že se z informací od detektiva dozvím konečně něco nového.

Andrea

„Přísahám Bohu, že jestli neotevřeš ty zkurvený dveře, tak je vyrazím," řval po mě Dan. Ležela jsem v posteli a snažila jsem se ignorovat jeho řev, což bylo dost marné, jelikož řval na celý dům. Hlavou mi jeli myšlenky, kdy se z Dana stala taková stvůra. Přísahala bych, že ještě minulý týden se choval úplně normálně. Nechápala jsem to, respektive, nechápala jsem jeho. Drogy už dříve bral, ale jakmile se mu otec předávkoval a zemřel, nechal toho. Ale teď? Jako by mu úplně přepnulo.

Po dvou hodinách v ložnici jsem už musela vylézt, potřebovala jsem totiž na záchod. Jakmile Dan, který seděl v obýváku, uslyšel otevření dveří, okamžitě byl u mě. „No nene, dámička si konečně vylezla?" Škodolibějším tónem už to říct vážně nemohl. „Dej mi pokoj," odvětila jsem mu a snažila jsem se kolem něj projít. Samozřejmě, že mi zatarasil cestu. „Co po mně ještě chceš?!" Křikla jsem po něm, že to byla chyba jsem se ujistila hned v zápětí. Vrazil mi facku, zase. „Nebuď na mě drzá!" Měla jsem chuť mu něco odseknou, ale radši jsem byla ticho. Prošla jsem kolem něj do koupelny, kde jsem se také zamkla a dala si dlouhou sprchu. Když jsem vylezla ven a podívala jsem se na sebe do zrcadla, lehce jsem se zděsila, protože jsem na tváři měla ne moc výraznou modřinu. I přes to, že nebyla tolik výrazná, byla vidět. Zítra až půjdu do práce, budu ji muset nějak zakrýt, aby se nikdo zbytečně nevyptával. Hned co jsem vylezla z koupelny, moje kroky mířily zpět do ložnice. Snažila jsem se co nejvíc vyhnout Danovi. Asi po hodině převalování v posteli se matrace vedle mě prohnula. V hlavě mi jen proběhla myšlenka, že jsem nezamčela, což se ukázalo jako chyba. Ale zároveň jsem nečekala, že si Dan půjde lehnout ke mě do ložnice.

Ráno, když jsem se probudila, Dan vedle mě už neležel, za což jsem byla ráda. Po snídani jsem šla do koupelny, kde jsem musela zakrýt svoji modřinu, která byla viditelnější než včera. Naštěstí se mi to povedlo a odešla jsem do práce, kde si jí nikdo nevšimnul.

Když jsem šla domů z práce, všimla jsem si zase toho muže, který mě sledoval i posledně. Měla jsem docela strach, protože teď jsem šla pěšky ne zrovna osvětlenými částmi města. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, nikdo jiný už tu nebyl. Nevěděla jsem vůbec co mám dělat, a proto jsem zrychlila svoji chůzi. Doufala jsem, že tu muž někde bydlí a to, že mě pronásleduje je jen můj výmysl. Otočila jsem se za sebe, což byla docela chyba, jelikož jsem zjistila, že muž je mi blíž, než jsem předpokládala. Přemýšlela jsem nad tím, že se dám do běhu, ale hned potom jsem si uvědomila, že by mě s velkou pravděpodobností dohnal, jsem tento nápad zamítla, moje fyzička totiž nebyla vůbec na dobré úrovni. Už jsem byla skoro v zatáčce před bytovým domem kde jsem bydlela, když mě však někdo popadl za ruku. Vůbec jsem to nečekala, a tak jsem vyjekla. Hnedka v zápětí jsem ucítila ruku na svých ústech. Když jsem zvedla svůj pohled, uviděla jsem pouze muže v kukle. Byla jsem si na sto procent jistá, že je to ten muž který mě celou tu domu sledoval.

,,Vyřídíš vzkaz, kočičko," řekl muž a hned na to pokračoval: ,, řekni tomu svýmu přítelíčkovi, že pokud nezaplatí to co má do konce týdne, mohlo by se jemu nebo dokonce tobě něco nepěkného stát." Jen jsem tam tak stála, s jeho rukou na mých ústech a koukala na něj. vůbec jsem se nezmohla na nějaké bránění, aby mě pustil. ,,Rozuměla si?!" vykřikl. ,,A-ano," odpověděla jsem mu hned, jakmile jeho dlaň zmizela z mých úst. ,,Fajn, teď běž," řekl mi už o dost klidněji, pak se otočil a šel směrem, kterým jsem přišla.

.......................................
Další kapitola, i hope you like it <3