Krev Pradávných

Kapitola 13

„Jo," pípne děvče a neklidně poposedává.

„Nechtěla jsem tě uvést do rozpaků," pohladím ji po předloktí. Pane bože, probírám tu díky své nevědomosti vlastní intimní život s puberťačkou.

„Nechej si prosím pro sebe, o čem jsme se tu dnes bavily. A můžeš nám dojít udělat kávu? Dám se zatím do kupy a podíváme se, s čím dnes potřebujeme pohnout."

***

Její pohled

Moc jsem toho v práci nakonec neudělala. Ayla nám přinesla oběd do kanceláře, abych nemusela přijít do případného kontaktu s těmi dvěma drbnami. Ve čtyři to definitivně zabalíme. Má ředitelské volno a chci, aby si užila alespoň trochu času pro sebe.

Sama zalezu do knihovny. Chvíli mi to zabere, ale nakonec najdu několik svazků, které pojednávají o vztahu mezi druhem a družkou a jeho stvrzení. Zaujme mě, že pouto se dá sice označkováním stvrdit, ale nedá se nikdy úplně zrušit. Jeho vliv je možné omezit, jen když jeden či druhý svůj protějšek zapudí. No, většinou koukám, že v minulosti obvykle zapudil on ji. Mohl by to Kiernan taky udělat, aby se mě zbavil?

Zabolí mě u srdce. Nechápu, proč vlastně. Vždyť by to pro mě mohlo být vysvobození ze situace, do které jsem se dostala nedobrovolně. Takhle bych mohla získat ztracenou volnost. Každý bychom si šli hezky po svém. Kiernan by si našel družku své úrovně. Lisette, třeba. A já...

Překřížím předloktí na knize a složím na ně čelo. Je mi už zase do breku. Zatraceně. Co se se mnou děje? To na mě to pouto snad opravdu má čím dál větší vliv? Vždyť já toho chlapa asi začínám mít vážně ráda. Tohle zjištění se mnou tak zacloumá, že mi ujede vzlyknutí.

„Jessie?" dolehne ke mně Mariellin starostlivý hlas.

Trhnu sebou, otřu tvář, na které mi naštěstí ulpěla zatím jen jediná slza, a honem zavřu knihu zadní stranou vzhůru. Nasadím neupřímný úsměv a otočím se k ní.

„Co pro vás můžu udělat?" vypadne ze mě.

„Mohla bys přijít na společnou večeři. Skoro všichni už tam jsou. Včetně Kiernana."

„Já...můžete mě dnes omluvit?"

„Nebyla jsi ani na obědě."

„Vím, ale prostě bych dnes byla raději sama. Nějak mě ty společné smečkové záležitosti zmáhají a potřebovala bych si od nich oddychnout. Dá se to pochopit?"

„Jistě, že dá," přejíždí zrakem svazky, které jsem si nachystala a já se je snažím rychle odstrčit stranou.

„Slib mi jednu věc," otočí se ke mně ještě na půli cesty ke dveřím. „Kdybys měla nějaké trápení, s nímž bych ti mohla pomoci, tak za mnou přijdeš."

Kývnu a jsem vděčná, že mě nechává na pokoji.

***

Jeho pohled

Máma si mě po večeři bere stranou. Věnuji jí trochu rozmrzelý pohled. Jessie nepřišla k večeři, takže bych se teď nejraději rychle spakoval a šel ji najít. Po pár dnech, které mi bez ní i kvůli vlivu úplňku přišly jako věčnost, jsem se vrátil domů a čekal bych, že má Luna mě bude vítat.

„Je to důležité?" sklouznu zrakem k hodinkám.

„Jelikož jde o tvou družku, tak bych řekla, že ano."