Krev Pradávných

Kapitola 3

„Uh." Na tohle jediné se v šoku vzmůžu. Takže zatímco si celou dobu myslím, jak se mi povedlo pláchnout, on o mně ví a nechává mě hlídat. No, tak to je fakt boží. Kam se na to hrabou pravidelné návštěvy u kurátorky.

Dochází mi, že jsem pěkně v hajzlu. Ten to tak snadno nevzdá. Ať se hnu kamkoli, pořád ho budu mít za zadkem. To v lepším případě. V tom horším mu nakonec rupne v bedně a zase mě odvleče do svého brlohu, nebo jak vlastně tihle vlkodlaci nazývají to, kde bydlí.

„A když...když budu souhlasit, tak co z toho budu mít já?"

„Svého Alfu a jeho nehynoucí lásku. Postavení ve smečce, které chce mít každá. Už se nebudeš muset protloukat od jednoho podřadného místa k druhému. Bude o tebe postaráno tím nejlepším možným způsobem. Budeš v bezpečí."

„Pche," ujede mi.

Jeho výraz ztvrdne a oči jako by zdivočely.

„Jestli je ti to málo a myslíš, že ti ve vězení bude líp, není nic snazšího, než ti to splnit." Zaloví ve vnitřní kapse saka a vyloví fotky, z nichž se mi obrátí žaludek. Je na nich ta blonďatá dívka, kterou jsem uhodila při svém útěku. Na spánku má nepěknou ránu a celkově mi přijde dost zřízená, ale aspoň mám důkaz, že je naživu.

„K čertu, tak dobře," vzdávám to nakonec. Obě vyhlídky stojí pěkně za hovno, ale pořád mám pocit, že od vlkodlaků se jednou možná dostanu snáz, než z cely.

„Tak se mi to líbí. A ještě něco. Budeš se tvářit, že se vracíš dobrovolně z vlastní vůle. Jestli cekneš o naší dohodě, vyřídím si to s tebou."

„Ty jsi stejně pěkněj bastard," neodpustím si.

„Hezké, že mě tak tituluje podřadný zmetek jako ty," ušklíbne se, zatímco mě strká ke dveřím, „a teď mazej do auta."

„Počkej! Nemůžu jen tak zmizet z obchodu a nechat ho bez dozoru."

„O to se postarám já. Majitel nám taky ledacos dluží."

„Ale...potřebuju k sobě, vzít si věci."

„Všechno dostaneš nové."

„Chci svoje věci. Aspoň některé," trvám si na svém.

„Grrr, no tak jo, kurva. Když pak už přestaneš otravovat," nacpe mě do auta. Bože, s jakou chutí bych ho tou baseballkou majzla.

Zastaví mi před motelem, ve kterém provizorně bydlím. Mám ho prakticky nalepeného na zádech, když stoupáme po schodech.

„Nějakej respekt k osobní zóně by se hodil," utrousím.

„Spíš by se hodilo, kdybys sebou mrskla," pobízí mě nerudně.

Nacpu do tašky to nejnutnější. Moc věcí nemám a jsem zvyklá balit ve spěchu. Během posledních pár měsíců to mám za sebou několikrát.

Vyrve mi zavazadlo z ruky a popohání mě k autu. Připadám si, jako by mě vezl na popravu.

***

Její pohled

Stavíme před velkorysým stavením, ze kterého jsem za poměrně dramatických okolností před čtvrt rokem uprchla. Stáhne se mi žaludek.

Tělesným porostem hojně obdařený muž mě chytá za paži a vede dovnitř. Tiskne mne dostatečně slabě, aby to nevypadalo, že jsem vlečena násilím. A dost silně na to, abych pochopila, že odpor je marný.

Sklopím hlavu, abych se vyhnula překvapeným pohledům těch, které potkáváme na chodbách. Budova je nesmírně rozlehlá a působí na mě jako bludiště.