Krev Pradávných

Kapitola 1

Nevím, co se stalo špatně. Vždyť není pochyb. Je to ona. Je moje. Její vůně a to, co se mnou dělá, o tom jasně vypovídají. Vždycky jsem si myslel, že až svou Lunu potkám, tak to prostě do sebe všechno zapadne. Oba pocítíme, že jsme si souzeni. Rozhodně bych nečekal, že se naštve a sejme mě.

Sedám si zpět ke stolku přesně ve chvíli, kdy přichází s mým jídlem. Je velmi obezřetná, když přede mne klade i šálek horké tekutiny. Zpytavě mě pozoruje a drží si odstup. Její vůně mě lechtá v žaludku.

„Hele, nechtěla jsem vás tak zmasakrovat, ale prostě fakt nesnáším, když je někdo dotěrný a šahá na mě. Jestli vám můžu dát dobrou radu, tak si příště takovýhle manýry odpusťte. Na to není zvědavá žádná žena."

„Je mi líto, že ti to bylo nepříjemné, Jessie. Žádné jiné bych se takhle nedotkl."

„Tak to nedělejte ani mně a budeme v poho."

Otočí se ještě přes rameno a zavrtí hlavou.

Vůbec nevím, co jím ani piju. Veškerou nadvládu nad mými smysly převzala ona. Když pak platím, jen těžce odolávám pokušení strhnout si ji do klína, zabořit nos do jejího krku a nasávat ji plnými doušky. Nechávám jí tučné spropitné, za něž mi věnuje rozpačitý úsměv.

***

Jeho pohled

Má dneska dvanáctihodinovou šichtu. Zatímco sedím v autě před restaurací, stihnu vyřídit pěknou řádku telefonátů. Jeden z nich proběhne s mým Betou Carlem.

„Našel jsem ji. Lunu."

„Vážně, kde? Jaká je? Jak to proběhlo?"

„Ehm...čekal jsem trochu jiný průběh. Ale je...omračující." Ano, to je to pravé slovo, které ji vystihuje. Nejdřív vás omráčí svou vůní a půvabem a následně ránou mezi oči.

„Takže...kdy nám ji přivedeš ukázat?"

„No, řekněme, že to ještě asi bude vyžadovat nějakou snahu. Každopádně, teď na ni čekám, abychom se mohli poznat blíž. A od tebe bych potřeboval, abys mi ji v mezičase trochu proklepl, ze které je smečky a tak. Jessica Vaughnová. Pracuje v Reného baru. Pokud chceš další informace, volej jemu, bude s tím počítat."

„Provedu, Alfo. Tak hodně štěstí," popřeje mi ještě.

Rudovláska konečně zhasíná a zamyká restauraci. Obezřetně se rozhlédne a pak s klíčky v ruce vyrazí ke svému vozu. Její vůně naplní vzduch.

Rychlým krokem zamířím k ní. Všimnu si, jak se jí strachem rozšíří oči. Takhle by na mě přeci neměla reagovat.

„Jessie."

„Nechte mě na pokoji," sedá rychle do auta a zamyká se v něm.

„Jess, prosím, chci s tebou mluvit," ťukám na její okýnko s prosebným výrazem.

„Já s váma ne. A jestli hned neuhnete, klidně vás přejedu," zahrozí a nastartuje.

O krok ustoupím, protože po tom ranním zážitku nepochybuji, že je toho schopná. Jasně, že bych to sklo mohl jediným úderem pěsti rozbít, ale ten děs v jejích očích mi v tom zabrání. Šlápne na plyn a vyjede na cestu.

Doběhnu bleskem ke svému vozu a vydávám se za ní. Jede jako magor. Světla našich aut vrhají prostřednictvím lesa podivné stíny na silnici. Měla by zpomalit. Probliknu ji. Ještě na to šlápne. Modlím se, aby to měla pevně pod kontrolou a před tou levotočivou zatáčkou včas ubrala.