One rainy day.. /minsung/

~38~

"Omlouvám se, ale na to abych tě mohl pustit dál, jsi moc mladý." promluvil kdosi celý v bílém. Vsadil bych se, že to ani není člověk. Kolem bylo prázdno, jen ozařující bílá, ze které mě už pěkně bolela hlava. "Cože?" zeptal jsem se. Nedávalo to smysl. "Musíš se vrátit." huh? "Ale já se nechci vrátit." odporoval jsem a cítil jsem se ještě víc zmatený než předtím. "Minho na tebe čeká. Byla by tě škoda. Tak už mlč a vrať se. Chyběl bys jim." odpověděl mi a mávl přede mnou bílým rukávem. Co to-

"Hannie! O můj bože Hannie... Jsi v pořádku! Tohle už mi nedělej, jasné? Žádné rychlokurzy plavání už nehodlám absolvovat. Víš jak jsem se o tebe bál?" cože? To mě jako vážně poslal zpátky? Podíval jsem se na Minha, který mě objímal jako bych mu měl utéct a po tváři mu tekly slzy. Bolí mě hlava... "Tys pro mě vážně skočil?" zeptal jsem se. No shit Jisungu, jasně že pro tebe skočil. "Myslel sis snad, že tě zachránila mořská pana?" oplatil mi sarkasticky Minho. Dobře, uznávám že tohle by mi dost chybělo. "Omlouvám se." promluvil jsem do ticha a objal Minha zpět. "Nemáš za co se omlouvat."

~

"Slib mi že už se o nic takového nikdy nepokusíš." začal mě komandovat Lino hned, co jsme se dostali domů z nemocnice. "Slibuju." řekl jsem a odhodil svoje boty. Lino mi pomohl si sundat bundu a pověsil ji na věšák. "No nic, já jdu na chvíli do pokoje. Kdyby něco, najdeš mě tam." oznámil jsem a odešel z chodby. Sednul jsem si ke stolu a vytáhnul z šuplíku můj sešit s texty. Je na čase dopsat aspoň jeden z nich. 

"Ale notak. Já tě zachráním, po dlouhém týdnu si tě konečně můžu vzít domů a ty první co uděláš, je že se zavřeš v pokoji a budeš psát texty? Doufám že mi je aspoň dáš přečíst."  stěžoval si Minho a začal se ke mně lísat. "Nah, sorry Lino. A ano, přesně to mám v plánu. Už je na čase aspoň něco z toho dokončit, nemyslíš?" odpověděl jsem a dal mu pusu do vlasů. "To sice ano, ale to neznamená, že to musíš udělat dneska. Já si tě chci taky užít. Asi na ty texty začnu žárlit, tráví s tebou více času než já." stěžoval si dál. Jako malé dítě... řekl jsem si a otočil se na židli tak, abych byl  čelem k němu.Objal jsem ho a zavřel oči. "Nemáš na co žárlit." odpověděl jsem, i když trochu opožděně.

 "Miluju tě Hannie. Vždycky budu." 

"Taky tě miluju. A budu až do smrti."

"Tohle neříkej Hane."

Oh yeahh, já říkám že sliby plním! Každopádně tohle je předposlední kapitolkaa

Saranghae! <333