One rainy day.. /minsung/

~18~

"Oh, to už asi budou kluci." řekl Minho když se ozvalo zvonění od dveří. "Jo.. asi jo." usmál jsem se na něj a on šel otevřít ostatním. "Hey guys, pojďte dál, Sung už tu je." v jeho hlase bylo slyšet pousmání a já se psychicky připravoval na to, že už tu nejspíš nebude takový klid.

Měl jsem pravdu.

Hned co sotva překročili práh Minhova domu, klid který se mi líbil by ta tam a nastal totální chaos. Kluci hnen naběhli na mě, začaji mě objímat a zasypávat otázkama. Minho? Ten jen stál ve dveřích místnosti a koukal, jak mi narušují můj osobní prostor a smál se mi. "Okay okay okay okay. GUYS STAČÍ!" všichni ze mě slezli a zaraženě na mě koukali. "Tak zaprvé, už nikdy na mě takhle neskákejte všichni najednou. Málem jsem se posral a skoro jste mě udusili. Za druhé, jsem tady už asi dvě hodiny, protože jsme něco řešili."....vůbec mi tady nečetl...nah... "A za třetí, další otázky si ani nepamatuji, takže se zdržím odpovídání. Konec mého výslechu, děkuji." dokončil jsem svůj proslov a znovu se zabalil do deky, kterou ze mě ty paba ztrhli. 

"No tak to pardon, to bylo z lásky. A pokud já vím, tvůj love language je physical touch." začal obhajovat všechno Felix. "Ty-...to sice ano, uznávám. ALE TO NEZNAMENÁ ŽE PO MNĚ VÁS VŠECH ŠEST SKOČÍ!" jednou ho falt zabiju...na to se jen začali všichni smát..že já se vůbec snažím.. "Takže physical touch jo?" řekl s nakloněnou hlavou na stranu Minho a nad slovy physical touch naznačil prsty úvozovky. "Shut up.." řekl jsem a zapadl více do deky.

 "WHO'S GONNA PLAY UNO WITH ME?! PLEASE???" začal křičet svojí otravnou angličtinou náš australan Felix a dělal na všechny psí kukuč. "Na to zapomeň sunshine. Mám tě rád, ale radši si půjdu číst, sorryyy." ozval jsem se hned co přišla řada na mě. Jen na mě udělal ublížený výraz ale nakonec kývnul. Vzal jsem svou deku a knížku a šel k Minhovi. "Nevadí když si půjdu číst do vedlejší místnosti? Chci mít na čtení klid." zeptal jsem se ho a teď pro změnu udělal psí očka já. "Jasně že můžeš kdyby něco, budu tu. Nebo prostě zakřič." usmál se na mě a já s kývnutím odešel.

Konečně klid...Oh my god...

Našel jsem si pohodlné místo na zemi v rohu místosti. Vím, že tu jsou židle a gauč, ale vyhovuje mi země. Přikryl jsem se dekou a otevřel svou knihu na straně, kde jsem naposledy skončil. Obviously.. Už jsem se i dostával do své knihomolské nálady a tempa čtení, když v tom začali být ti dementi vedle moc hluční.

"Ber dvě.". .. "Ber čtyři." ... "Ber šest." ... "Ber osm ... Hah, vyhrál jsem co!? Už nemáš jak vyhrát hahaha." ... "Ber..." ... "Ne!" ... "Dvanáct." .... "DVANÁCT? DĚLÁŠ SI PRDEL?!"  Bangchan se tlemil na celé kolo a já se musel pousmát když jsem si představil pohled na Felixe, jak naštvaně bere dvanáct karet. Ne jednou jsem s ním tuhle hru hrál, vždycky to dopadlo stejně. Takže se to umím živě představit. Ale mám z něj radost. Našel si nejspíš nového kámoše. Mimochodem taky z Austrálie a ze Sydney.. Takže si myslím, že si budou rozumnět.

Zpět ale ke čtení.

Nebo spíš...rád bych řekl zpět ke čtení.

Ale moje myšlenky mě nechtějí nechat si číst.

Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem koukal s nečitelným výrazem do knížky, ale místo čtení jsem přemýšlel... Přemýšlel jsem nad minulostí.. opět. Ale i nad přítomností. Co vlastně myslel Minho tím mám tě rád...? Myslel to kamarádsky nebo tak, jak bych já chtěl ale zakaskoval to, aby to vypadalo, že to je kamarádské? Těžko říct, je to hodně sporné. Jako 'malí' jsme často chodili na procházky k Han river a do blízkého parku nebo na louku koukat večer na západy slunce a potom i na hvězdy.. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nechybí. Jasně že mi to chybí. A to sakra hodně.

Když jsme ještě nechodily na stejnou školu, vím že jsme se často setkávali po cestě domů v autobuse a potom většinou dojel on do Seoulu nebo já za ním. Většinou jsme se střídali, aby to bylo fér pro oba dva yk. Trávili jsme spolu každou, podotýkám každou chvíli našeho volného života. Pomáhali jsme si navzájem. On mi pomáhal překonávat své panické záchvaty, doučoval mě z věcí, co mi nešly a odvedl mě k jiným myšlenkám, když to u nás doma nebylo zrovna jednoduché. Já ho zase naučil plavat a dalších pár věcí.. Jako třeba angličtinu. Ta mu moc nejde do teď, ale zlepšil se, o tom žádná. 

A kdy začaly moje city k němu? Těžko říct. Ale vím moc dobře, že to bylo ještě v době, kdy jsme se bavili normálně na daily basics 24/7. Jen jsem si to já pabo nechtěl přiznat. Možná, že kdybych si to přiznal a řekl mu to, mohlo být teď všchno jinak. Pak už se to nějak táhlo dál až do teď. Proto mě i tolik zasáhlo, když jsme se přestali bavit tak, jako předtím ale spíš se začali ze dne na den nenávidět víc a víc. Nevěděl jsem proč se tak stalo. Vlastně do teď nevím, proč to tak bylo. Ale...aspoň už se to nějak napravilo a bavíme se už normálně. Ani nevím, co bych teď dělal, kdyby se tak nesta-

"Knock knock~ můžu?" ozval se ode dveří Minhose svou rozkošnou angličtinou a s jeho kočičí rodinkou v patách. "Jasně." odpověděl jsem a zaklapl knížku se záložkou uvnitř. "Vedu ti společnost. Sooni, Doongi, Dori a mě. " ... "Hah, díky. Pořád lepší vy čtyři, než ti uřvaní extroverti tam vedle." řekl jsem se smíchem a musel jsem se víc přikrýt. "Oh... je ti zima? Chceš donést mikinu?" optal se, když si toho všimnul. Jen jsem zatřepal hlavou na nesouhlas a trochu zakašlal. "Ugh.. já ti říkal že budeš nemocný ty pabo.. víš co? Sedni si na gauč ať nesedíš na studené zemi a počkej tu. Uvařím ti čaj." věděl jsem, že mu nemá cenu se ani snažit odporovat. Takže jsem si to poslušně hupkal na gauč společně s kočičí společností. Sooni hned obsadila můj klín, Dori si lehla vedle mě a Doongi si lehla k mé hlavě na opěrku. Cute.

_____

Alrightt~ co říkáte na maxident??? za mě top! Jak jsem slíbila, tisíc slov je tu stoprocentně. Dobrou nocc! Každopádně budu ráda za každý hlas a komentář. Take care!

Sranghae! <33