What ...?

...47...

...

Vše se odehrálo tak rychle že jsem to ani nezaregistrovala. Netušila jsem jak dlouho tu jsem. Jestli minutu a nebo hodinu. Vnímala jsem totiž jen tu nesnesitelnou bolest. Která proudí celým mým tělem. Skoro jsem nedýchala protože jsem pořád jen křičela z křečí které mi opravdu proudí každičkým kouskem mého těla.

Když jsem uslyšela že nejsem sama kdo křičí otevřela jsem oči. Kolem mě byl jeden doktor a pár sestřiček.

Můj pohled se ale zabodl na malé stvoření v ruce doktora. Jakoby bolest kterou jsem prožívala nikdy neexistovala. Žádnou bolest jsem jednoduše necítila. Pohled pořád na malém nevinném stvoření. Sestřičky ho umyli a oblékly a podávaly mi miminko do náruče.

" gratuluji slečno máte chlapečka " poblahopřál mi doktor a potom se svými sestrami opustil pokoj a nechal mě tu samotnou s mým pokladem.

Jeho sytě hnědé očka se otevřely ale plakat nepřestal. Zakoukal se do mé tváře a silně mi chytil svým maličkatým prstíkem palec. Najednou jako by má ruka byla zajímavější než cokoliv tak přestal plakat a i druhou ručkou mi vážně silně chytil stejný palec. Pousmála jsem se a pohladila ho po čele a hlavičce po chvilince se sám ukolébal ke spánku ale můj zrak se nedokázal odpoutat od jeho maličkatého tělíčka které jsem k sobě mateřsky tiskla. Dveře se otevřely a do dveří vešel Justin. Chvíli postával u dveří a jako by nevěřil svým očím. Usmála jsem se na něj unaveným úsměvem.

Rychle přiběhl k posteli a začal mi dávat polibky po celém obličeji a já se potichu zasmála abych nevzbudila ten poklad. Když už si nejspíš usmyslel že by to stačilo tak mě dlouze políbil. Polibek jsem mu s radostí opětovala. Odtáhl se ode mě a koukl na malého. Dal mu pusinku na čelíčko.

" Ani nevíš jak jsem se o vás bál" řekl šeptem.

" neměl si proč." usmála jsem se na něj láskyplným pohledem." chceš si ho pochovat ?" přikývl a převzal si ho ode mě. Zakoukala jsem se na své dvě lásky. Justin si s ním sedl a něco mu říkal. Jenže jsem pocítila neskutečnou únavu a můj zrak se začínal mlžit tak jsem se tomu nebránila a upadla do hlubokého spánku.

***********

Z pohledu Justina

Jak Bell zakřičela že začala rodit jsem stál jako zaražený. Najednou jako bych netušil co mám udělat. Má hlava absolutně přestala myslet. Jen jsem se na ní koukl a čekal kdy řekne že je to vtip.

Jenže když se nechystala říct že to byl vtip a místo toho se jen křečovitě držela stolu tak jsem k ní přiběhl a podržel ji aby nespadla. Mé tělo zmatkovalo ale hlava se snažila zachovat klid. Vzal jsem ji tedy do náruče a běžel s ní k autu kde už čekal Lil. Hned jak jsem zabouchl za mnou a Bell dveře tak nastoupila i Tara. Lil hned vyjel. Křečovitě jsem svíral Bell jenže ona pořád křičela že má bolesti. Trhalo mě slyšet její křik.

" Bell, dýchej zhluboka... nádech ... výdech..." snažil jsem se ji uklidnit a zdálo se že se povedlo ale hned na to zase zařvala až jsem sebou trhl. Pořád jsem opakoval nádech, výdech ale spíš jsem uklidňoval sám sebe.

" Do prdele přestaň " vřískla po mě. Radši jsem toho teda nechal. Už jsme se pomalu blížily k nemocnici hned jí vzali k doktorovi a Lilovi s Tarou řekli ať zůstanou venku. Já jsem tam chtěl být s Bell. Jenže asi tak po pěti minutách jsem omdlel. Nevím jak se mi to mohlo stát ale sestřičky mě odnesly do jiného pokoje kde mě probudily. Řekly že se to stává a odešly. Vstal jsem tedy a šel k Lilovi který se právě strašně tlemil když mu říkala něco sestřička. Když jsem přišel blíž tak se Lil otočil na mě a začal se tlemit od znova.