Deník upíra [OPRAVUJE SE]

22. Na každý pád svítá naděje

Mezitím co já jsem propadala beznaději dáli se to tak nezvat, zavolal mi můj starší brácha Eliáš, když si Caroline všimla, že m je telefon úplně jedno zvedla to: „Ahoj, Viktorie se rozhodla čumět do stropu a ignorovat okolí" to způsobilo, že jsem se probrala z dřímoty a hodila po Caroline vražedný pohled bez váhání  jí vytrhla mobil z ruky „Eliáši moc ráda tě slyším" „sestřičko, proč to vzala Caroline místo tebe" „rozhodla jsem se ležet a čumět do stropu" „Co se stalo?" „Proč si myslíš, že se něco děje?" „Ale no tak, znám tě nečuměla by si do stropu bez důvodu" „Jo asi máš pravdu ... přišel za mnou Daniel a tak nějak mi vyznal lásku, chce abych mu odpověděla, ale moje hlava neví co chce, Damon mi zlomil srdce před více jak rokem, ale pořád to nějak bolí" „Rozumím měl jsem to stejně, trvalo mi než jsem dostal Giu z hlavy, ale pamatuj si jednu věc malá sestřičko, když někoho miluješ a ten někdo miluješ s ten na oplátku miluje Tebe jsi zranitelná. Mají moc Ti ublížit, jako nic jiného" „Jenže ty si teď šťastný, to samé se dá říct o Kolovi, našel si Devina a je z něho hodný a zodpovědný kluk, přesto, že si pořád vytváří pravidla ... Finn je naprosto to stejný, sice to nepřiznal, ale domnívám se že se zabouchnul do Lexi a ona je důvod proč se mění, Ty si se dal dohromady s Hayley, Klaus s Caroline, co se Rebeky týče zřejmě si myslí, že nevím a těch telefonátech s Marcelusem, nevím co víc ti mám odpovědět všichni kolem mě jsou spokojeni, ale já ne. Nechci se nechat rozptylovat, ale zároveň nevím co dělat" „Takhle to rozhodně není, poslouchej hlavně neskákej nikam po hlavě. Moje lásky byli vždycky zajímavý a měl jsem mezi nima rozestupy téměř stovky let, nemusíš si nutně někoho hledat a už vůbec po tom co se ti stalo, už to nebude tak dlouho co Caroline odrodí ty děti Jo a Ricka, jakmile se tak stane obě můžete přijet do New Orleans, pokud budeš chtít ten Daniel může jít s tebou" spokojeně jsem se usmála rozloučila se s bratrem a položila telefon na noční stolek: „jak dlouho víš o mě a Marcelovi" zeptala se opatrně Rebeka „popravně řečeno, docela dlouho, když se snažím usnout naše rozhovory jsou ubíjející a vás všech, kromě Lexi teda." „Damonem mluvím před spaním" namítla Elena „o to přesně jde ... copak ti to nedochází Petrovová? Já Damona milovala celé ty roky, pak se objevíš ty a dělá jakoby se nic nestalo" „Jsem Gilbertová a moc mě mrzí, že tě tak ranil, on mi řekl, že to bylo v dobrém" „Vím jak se jmenuješ ... celá tvoje rodina jde po upírech už roky, sice jsem stará něco přes tisíc let, ale rozhodně ne blbá" „to si o tobě nemyslím" „no to bych ti taky radila" „Co přesně se stalo a tom Matově pohřbu?" „jo tak to sama nevím, když měla proslov Vicki, Damon házel oko pořád na Elenu, nešlo to přehlédnout nikomu jsem to neřekla, ale hrozně mi v tu chvíli ublížil, když jsme se rozdělili oznámil mi, že miluje jinou ... téměř hned mi došlo jak to myslí" „tohle jsem netušila je mi to moc líto, ale vím, že to omluva nespraví" „ty za to nemůžeš" odvětila jsem ji naprosto klidně „Jsi si tím jistá?" Ujišťovala se, úsměvně jsem se na ni usmála, bylo mi celkem nepříjemné pokračovat v této konverzaci.

Navrhla jsem jiné téma: „no nevidím tomu, že Hope zanedlouho bude rok, není to tak dávno co se narodila" „Jo přesně, tak... Však to bylo včera, nebo mám ten pocit, že to bylo včera, prostě ta škola je psychicky náročná" přidala se Rebeka „Jo ty měsíce začínají splývat a fakt nemám tušení čím to je... Prostě chci mít konečně pokoj, mám pocit jakoby zbýval týden a já budu muset použít školní volno ... To věta nedává smysl, ale jistě víš co se snažím říct" řekla zamyšleně Caroline. „no řekla jsem si, že potom co porodíš, dáli se to tak říct se vrátím do New Orleans, ale opravdu se tam chci vrátit? Začínám se těžce ztrácet" odsekla jsem „jasně, že se tak chceme vrátit nemůžeme váhat v Los Angeles je moc lidí, co nejsou lidi" zarazila se Rebeka „moc lidí co nejsou lidi? Cože?!" Udivila se Katharina „Uvědomuješ si, že to nedává smysl, že jo?" Dodala Lexi „Dává, podívej se na to takhle. Ďábel pekel pán sám, dělá u policie a žije tady se svým bratrem" Bránila se Rebeka „no máš asi pravdu, přesto to logiku jakoby si řekla, že dveře nejsou dveře.." „Co to plácáš? Můžeš mi říct, kdy dveře nejsou dveře?" „Když jsou zavřené" řekla jsem klidně,  pyšně a rozhodně.