Vzestup z popela [YouTube Multiverse]

Samův útěk

Samuel opatrně roztáhl závěsy ve své zašívárně v raketě a začal načuhovat z okna. Návštěva? Jakou by na měsíci mohl mít návštěvu? Jedině že by to byli rodiče, ti jsou neústupní pokud jde o jejich děti. Blonďák přimhouřil oči a prohlížel si krabici, která jim na zahradě vyrostla. Modrá budka s velkým bílým nápisem "POLICE BOX". Samo po zahlédnutí nápisu zbystřel. Přeci jen ho pronásleduje intergalaktická policie. Ale pokud je tak hloupá, aby cestovala v budce, tak bude možnost úniku, napadlo Sama, slezl ze své pozorovatelny, neboli postele, a opatrně vylezl ven. Vzal to druhou stranou, a hledal místo, kde by se schoval.

„Samo! Ty mě neslyšíš? Máš tu návštěvu!" zavolala Nudlička už poněkolikáté.

Samo se zamračil.
„Tá mňa v tom väzení naozaj chce, huh?" řekl si potichu sám pro sebe a rozhlédl kolem sebe.
„Takú radosť jej neurobím."
Za raketou bylo všude plno prachu, špíny a znečistených kráterů. A uprostřed toho se vyjímal Samův poklad z dávných časů (popravdě to byly jenom čtyři roky, ovšem pocitově nejmíň dekáda). Růžová mikina, která dříve patřila lásce jeho života, přivázaná na kusu tyče, aby fungovala jako vlajka. Dřív ji míval v posteli jako plyšáka, ale Nudličce se to nelíbilo, tak se tu teď špiní v prachu celé dlouhé roky.

Samo si vzpomněl, co se mu před čtyřmi lety přihodilo. Byl z toho zničený, zlomený a přiletěl na měsíc, aby svůj mizerný život někde v klidu dožil. No a teď se na něj podívejte.
„Stal za zo mňa naozaj lepší človek," řekl si sebevědomě. Pevně tomu věřil, i když o tom každý ví své. Nudlička by mohla vyprávět.

Zkusmo se mikiny dotkl, byla špinavá víc než kdy jindy, a tím dotykem Samo rozvířil prach takovým způsobem, že se v tom nedalo dýchat. Hlasitě se rozkašlal, a tím jeho velký schovávací plán praskl. Ani se nesnažil nadále schovávat, a poraženě obešel svou raketu.

„Tady jsi," zvolala Nudlička.

Samovi došlo, že ho kašlat neslyšela, a nejradši by se za to praštil.
„Kde sú?" zabručel.

„Je tu jenom jeden. Nějakej exot."
Nudlička ukázala na člověka v hnědém obleku a dlouhém kabátu, který právě zadumaně zkoumal krátery. Nakonec se vydal k nim a kývl jako na pozdrav.

„To vy jste ti vandalové co znečišťují měsíc?" zeptal se na rovinu neznámý návštěvník.

„Ako ste na to prišiel?" zeptal se Samo jakobynic. Jako by se všude neválely plechovky a obaly.

„Nikoho jiného tu nevidím. Ale tak třeba je to tím, že je tu tolik prachu. A ty plechovky v kráterech...jsou na ozdobu?"

„Počúvajte kto si myslíte že ste?! Ste na súkromnom pozemku!" vyštěkl Samuel bezmyšlenkovitě.

Nudlička se zhluboka nadechla.
„Samo takhle nemůžeš mluvit s policajtem! Ještě si tě odvezou už na furt."

Náš neznámý návštěvník si oba přeměřil nechápavým pohledem.
„S kým?"

„Vy... nejste policajt?" podívala se na něj nechápavě Nudlička.

„Nikoliv."

„Tak kto ste?" zamračil se Samuel. Měl v plánu ho hodit do té jeho budky a poslat express rekomando na Mars.

„Jsem doktor."

„Kto?"

„Doktor Who."

„Čo?"

„Zapomeňte na to. Jinak, jak bych to řekl...jsem cestovatel časem a prostorem, vynálezce a zachránce nebohých civilizací. Ale vypadá to, že tady už nikomu není pomoci," řekl doktor klidným hlasem. Znovu se po měsíci porozhlédl, vypadal znepokojeně. Několikrát už tu byl, ale jak je to tu teď..

Samo pozvedl obočí.
„Čo je to za blbosť? Cestovateľ časom? Nie ste náhodou na drogách?"

Doktor se usmál.
„Je normální že mi nevěříte. Ale jak myslíte že jsem se sem jinak dostal?"

„Hm..a prečo cestujete v budke?"

„To není budka, to je TARDIS."

„Čo zase?"

Doktor si povzdechl. Takové stvoření bydlí na měsíci?
„To je zkratka. Znamená Time and Relative Dimension in Space. Ale to je pro vás naprosto zbytečná informace jak tak na vás koukám."

Samo se zamračil.
„A to môžete cestovať kamkoľvek?"

„Kamkoliv."

„I do doby kamennej?"

„Přesně tak."

Blonďák se ušklíbl. To zní jako skvělý způsob, jak uniknout intergalaktické polici.
„Môžem sa pozrieť?"

„No, dobře, ale uklidíte si ten nepořádek, co jste způsobili."

„Jasne, všetko bude."

Nudlička se mračila. Tenhle Samův tón v hlase moc dobře poznala. Něco chystal. A ona jen nečinně přihlížela.

Doktor Sama nevědomky zavedl do svého cestovacího stroje. Zevnitř byl mnohem větší, Samovi z toho přecházel zrak, nikdy nic takového neviděl. Všude bylo spousty tlačítek a páček, ale nejvíce ho zaujala malá věcička, která se válela na palubní desce.
„Čo to je?" ukázal na ni.

„Sonický šroubovák. Šikovná věcička, a hlavně multifunkční...... třeba propaluje věci....Tak jste si to prohlédl, a já už poletím. Mám spousty práce, to víte-" doktor se náhle zarazil, protože na něj Samuel mířil jeho vlastní "zbraní". Sice netušil co sonický šroubovák dokáže, ale zdá se, že to doktora uvedlo do rozpaků. Nechal ho z TARDISu vycouvat, ušklíbl se na něj a zabouchl dveře.

„Notak, mějte rozum, vždyť nevíte jak s tím zacházet!" zavolal doktor zoufale když bouchal na dveře.

„Nerobte si starosti. Ja na to prídem," zasmál se Samo zlomyslně. Nevěřil, že mu to vyšlo takhle jednoduše.

„Samo děláš si srandu?! A to mě tu necháš?" zvolala naštvaně Nudlička.

„Ja sa vrátim. Možno. Staraj sa mi o fanúšiky!"

To bylo to poslední, co doktor s Nudličkou slyšeli, než TARDIS zmizel. Oba se po sobě frustrovaně podívali. A co teď?

Čím víc mě to baví psát, tím míň lidí to čte...yay