OSTNY MODRÉ RŮŽE

35-„Chci tebe, Leandre Dankworthe."

„Nechci znít žárlivě,“ začala Lindsay, což Leandera instantně přimělo k úsměvu. „ale kdo je ta Claire, kterou jsi zmínil?“
„Oficiálně: boss tří nejmocnějších mafií, neoficiálně má spousty přezdívek, včetně řady sprostých nadávek.“
„Jakých mafií?“
„Sort død, Lobo Faminto a mafie Solncevské. To z ní činí krále, nebo spíš královnu celého podsvětí.“
„Stejně mi to nic neříká.“
„To je jen další důkaz, že Claire svou pozici zastává dobře.
Pravda je totiž taková - a to nemluvím jen o Claire - že ti nejmocnější z nejmocnějších nejdou vidět. Jsou dost chytří na to, aby si zvolili vlastní představitele, vládní představitele například, jímž poskytnou zlomek svého majetku - udělají z nich milionáře, kteří jsou jim zavázáni a to ne jen penězi. Svět je zkorumpované místo, většina lidí žije v ideologii, že ti na vyšších místech pro ně chtějí to nejlepší, ale není tomu tak. Ti, kdo skutečně ovládají svět, se nezajímají o dobro obyčejných lidí.“
„A ta Claire taky ne? Jak ses vůbec dostal do kontaktu s ní? Patříš snad mezi tyhle lidi taky?“ mračila se Lindsay.
„Ne. Nepatřím. Nejsem zrovna lidumil, ale nenarodil jsem se jako elita a upřímně mi stačilo do tohohle světa nahlédnout, abych se rozhodl, že se od něj chci držet dál.
Jsem samotář, jsem zločinec, jsem taky vrah, společnost by mě označila za porušovatele lidských práv a svobod - stejně jako ty, když jsi tady trávila své první chvilky, a spoustu dalších pseudonymů, ale stejně se nepovažuju za špatného člověka.“ deklamoval pyšně.
„Jo, no, ještě nedávno bych tě nazvala narcistou se sklony vykompenzovávat si své komplexy prokazováním moci nad druhými, psychicky narušenými jedinci, ale teď...“
„Teď?“ pobízel ji s rozšiřujícím se úsměvem na rtech.
„Teď to vidím jinak. Tebe vidím jinak.
Ale abych si spoustu věcí uvědomila, musela jsem si spoustu věcí znovu prožít. Včetně toho být znovu v Taipanově zajetí.
Nikdy jsem moc nevěřila na osud, žila jsem v přesvědčení, že každý z nás je strůjcem svého štěstí, ale začínám si myslet, že některé situace se prostě musejí stát, že možná každý na tomhle světě máme nějaký úkol, nějaký smysl, důvod, proč jsme tady a...“
„Moje modrá růže se probudila z narkózy.“
Lindsay se nechápavě zamračila.
„Něco mi říká, že tvým úkolem, smyslem i duvodem, proč jsi na téhle zemi, jsem já.“
Volba tak egoistických slov přiměla Lindsay k úsměvu.
„Zase tak si nefandi. Nezapomínej na Diega.“
Při vyslovení jména svého ne-manžela si znovu povzdechla.
„Víš o něm něco? Pohádali jsme se a pak se stalo, co se stalo.“
„No, jen těžce, velice těžce, bych mohl zapomenout na jeho slovy nepopsatelný výraz, který se za ty roky vůbec nezměnil.“
„Jak to myslíš, za ty roky? Vy dva se snad znáte?“
„Lindsay, asi je načase, abys poznala pravdu. Celou pravdu.
Primární důvod, proč jsem si vybral zrovna tebe do své Sbírky unikátů, jsi nebyla ty.
Nikdy jsem nepoznal své biologické rodiče. Byl jsem adoptován párem Marquézových.“
Lindsay už tušila, oč jde, no nechala Leandera domluvit.
Trvalo to dlouho, než jí tento dlouhý a komplikovaný příběh vyložil, včetně setkání s Claire Sanderson. Neprojevoval přitom téměř žádné emoce, dokud se nedostal k popisu ztráty svého opatrovníka Charlieho Wilsona, to mu do očí vhrkly slzy.
Kdyby Lindsay neslyšela celý příběh, pravděpodobně by se naštvala, že důvod jejího únosu byla pomsta svému nevlastnímu bratrovi Diegovi, protože ona v tom byla nevinně, ovšem po vyslechnutí Leandera naštvání nepociťovala.
Stále na celou situaci pohlížela jako na něco, co se prostě stát muselo.
„Diego si tě nepamatuje, nebo se mi o tobě minimálně nikdy nezmínil.“
„Možná byla chyba prahnout po pomstě, když on mi přímo nikdy nijak neublížil, byl pouze příčinou toho, co se stalo, ale teď už toho nelituji. Jsem tam, kde jsem, jsem tím, kým jsem a jsem šťastný. Mám v životě vše, co potřebuji. Mám tebe, Lindsay.“
Věnoval jí polibek, zprvu jen letmý, no Lindsay jej prohloubila.
Co k tomuto muži cítila, v tom už měla jasno, jen mu to ještě nesdělila. Nechávala si alespoň toto tajemství zatím pouze pro sebe.
Vinu vůči Diegovi cítila stále, nechtěla mu ublížit, ale zároveň věděla, že jejich vztah už nepřichází v úvahu.
Našla někoho, kdo ji přijímá, kdo ji nesoudí, před kým se nemusí skrývat a předstírat.
Našla to, co celý svůj život podvědomě hledala.
„Ale nevím, co nebo spíše koho chceš ty.“ dodal o něco tišeji.
„Víš to, Leandre, víš to.“
To jej znovu přimělo k úsměvu.
„Doufal jsem v to,“ přisvědčil: „ale rád bych to ještě slyšel od tebe, přímo.“
„Hmm,“
Nastalo mezi nimi ticho, nebyla to však nijak trapná chvilka.
Lindsay ho nakonec přestala trápit.
„Chci tebe, Leandre Dankworthe.“ zašeptala, hledíc mu do očí.
Nato se jejich rty na několik vteřin opět spojily.
„Ale taky bych si měla promluvit s Diegem. Nemusí znát celou pravdu. Bude mě sice nenávidět, když tu pravdu znát nebude, ale bude to tak pro něj lepší.
A taky bych se měla ozvat rodičům, máma musí šílet, už ani já sama nevím, jak dlouho se pohřešuju. Pravděpodobně už jsem prohlášena za mrtvou.“
„Nemyslíš, že by to tak bylo lepší?“
Přestože Lindsay věděla, jak přesně to Leander myslí, předstírajíc překvapení se zarazila.
„Víš moc dobře, co se snažím říct.“ neskočil jí na to Leander a povytáhl přitom obočí. „Ale myslel jsem to vážně - co když pravdu, část pravdy, řekneš jen těm skutečně nejbližším?“
Nad tím se Lindsay musela pozastavit.
Možná to tak opravdu bude nejlepší.
Lidé si zvyknou, uvažovala. A ti nejbližší budou vědět, že naživu jsem.
Nebude se jim líbit, že jsem opustila Diega, protože si jej všichni od samého začátku velice oblíbili.
Jenomže co?
Co lepšího můžu udělat? ptala se Lindsay Thibault sama sebe.
Zůstat s Diegem, když bychom oba byli nešťastní?
Potkali jsme se, zamilovali se do sebe a vstoupili do neplatného svazku manželského.
Lindsay se ironicky pousmála.
„Já byla sériový vrah s diagnózou velmi vážné a vzácné poruchy identity, on byl člověk ochraňující společnost.
Dokonce i život má sarkastický smysl pro humor.“ vyslovila Lindsay své myšlenky nahlas.
Leander na to reagoval obdobně.
Fungovalo nám to.
Fungovalo by to.
Ale ne tak dlouho, jak jsem si naivně přála.
Nakonec by to vyšlo najevo.
Já bych skončila kdoví kde, on zničený, zklamaný, znechucený mnou, nenáviděl by mě i po své smrti, stejně jako moje rodina, stejně jako všichni.
Nebyla bych jenom ta špatná, ani černá ovce rodiny, byla bych odpad, hnus, monstrum, ne-člověk, psychopat, blázen...
Zostudila a zruinovala bych všechny, s nimiž jsem byla v kontaktu.
Takhle, Leanderovou cestou to bude lepší, jak pro mě, tak především pro mé blízké.
Budu už navždy tou, která opustila svého snoubence pro cizího chlapa - nikdo už nemusí vědět, že Leander je nevlastní bratr Diega, zamezí se tak spoustě otázkám, teoriím a hlavně hádkám.
„Asi máš pravdu. Bude to tak nejlepší. Nechci jim lhát, nesnáším to, přestože jsem to praktikovala už roky a stále nechápu, jak je možné, že mi to všechno procházelo, ale musím to udělat. Diego by mě nenáviděl tak či tak, ale takhle se při vzpomínce na mě bude pouze vztekat, nebude muset běžet k záchodové míse zvracet. Aspoň doufám.“
„Jako první se musíš přestat nenávidět, Lindsay, všechny své stránky, i ty, které nemáš pod kontrolou.
Možná, že náš největší problém je naším největším problémem, dokud jej my sami se s ním nesrovnáme, nepřijmeme ho.
Chápu, že tvůj případ je poněkud komplikovanější a tohle nemusí stačit, ale za pokus to stojí, ne?
Třeba právě to je tvůj skutečný smysl - přijmout se. Přijmout to, jak moc tě změnilo to, jak ti bylo ublíženo.
Je mi jasné, že něco takového pro tebe je nepopsatelně těžké, ale nemůže to být nemožnější než se sebou neustále bojovat do vlastního kompletního vyčerpání.“
„Asi jo.“ vypadlo z ní po chvíli.
Asi má zase pravdu.
„Nemůžeš přece celý život nenávidět někoho, kdo už je pod zemí, a ubližovat tím hlavně sama sobě.“
Lindsay souhlasně přikývla.
„Děkuju, Leandre.“ špitla. „Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, protože pár týdnů nazpátek jsem tě z celého svého srdce nenáviděla, ale děkuju ti za to, že jsi mě unesl z vlastní svatby.“
„Miluju tě, Lindsay. Jsi první, které to říkám, ale jestli to, co k tobě cítím je skutečně láska, chci to cítit až do konce svých dnů.“
Ta slova způsobila, že Lindsay tělem projela vlna euforie, toho největšího štěstí, jaké za poslední dobu pocítila.
„Já miluju tebe, Leandre.“

adelakubicova