OSTNY MODRÉ RŮŽE

6-„Přidám si tě do své sbírky."

„To je docela neobvyklé jméno." poznamenala Lindsay.
Leander Everet Dankworth.
„Říkej mi Leandre, prosím." široce se na ni usmál. „Mé prostřední jméno má spíše estetický důvod."
„Estetický důvod?" zarazila se.
„Jméno Everet má svůj původ v anglo-welšských počátcích. Znamená sílu, proslulost, věhlas a dobrou pověst."
Zda první z vlastností, jež Leander vyjmenoval, k jeho osobnosti seděly, to ještě nedokázala říct, no u té poslední - dobré pověsti - byla přesvědčená o opaku.
Nechtěla do něj však v danou chvíli rýpat. Nevěděla, jak málo či moc je třeba k tomu, aby se naštval, ani jaké by to s sebou mohlo nést následky.
„Pořád jste mi neřekl, proč jste si vybral za cíl zrovna nás." připomněla mu Lindsay, naivně doufajíc, že dostane odpověd, která by jí dávala smysl.
„Proč myslíš, že jsem k tomu měl nějaký speciální důvod?"
„Protože na takové náhody nevěřím." odvětila pohotově.
„Možná je načase začít."
Lže.
Nebo si minimálně přeje, abych si to myslela.
Jeho oči směřovaly až příliš doleva, kde ale nebyl žádný objekt žádající si jeho pozornost.
To byl jeden z důkazů, že to, co říká, není tak úplně pravda.
... nebo se mě prostě jenom snaží přesvědčit.
A pak jí na mysl přiskočila myšlenka: Kolik toho on o mně vlastně ví? Já o něm vím pouze jeho jméno, ale co všechno si o mně zjistil on? Zná mé jméno, pochopitelně, stejně tak mu není neznámé jméno mého manžela, na sto procent ale ví víc. Mnohem víc.
Ale co konkrétního?
Co všechno odhalil?
Přišel na kloub i tomu nejtemnějšímu tajemství?
Ne, uvažovala Lindsay. Ne. Kdyby přece ano, nebyla bych tady. Byla bych za mřížemi. Odloučená, marginalizovaná od zbytku společnosti.
Pokud ovšem nemá stejný problém...
Ale to je hloupost.
Ne, to rozhodně možné není. Ďábel touto poruchou šetřil až příliš na to, aby jí poznačil lidi, kteří se mají ve svých životech setkat.
Lindsay sebrala veškerou svou odvahu a přistoupila k Leandrovi tak blízko, až jí z toho naskočila husí kůže po celém těle.
Nemohla popřít, že to, co cítila, že z něj přímo sálá, bylo sebevědomí, jistota, síla, moc, pocit jeho nadvlády nad ostatními.
„Co jste zač?" ucedila s přimhouřenýma očima.
On udělal ještě krok kupředu. Byl o něco vyšší než ona, a tak shlížel mírně dolů, avšak i tak mezi nimi bylo místo sotva pár centimetrů.
Lindsay by lhala, kdyby tvrdila, že se cítí v bezpečí.
„Své jméno už jsem ti přece sdělil." konstatoval.
„Ano, ale," zarazila se Lindsay. „Jméno je jen označení."
To Leandra přimělo k úsměvu. „Odkdy mají všechna označení stejnou váhu?"
Pomalu se od ní zase oddálil.
„To nemají. Chtěla jsem tím jen říct, že vaše jméno mi o vás nic neříká."
„Nejsem veřejně zrovna proslulý, to musím uznat." pokýval hlavou.
Lindsay pokrčila rameny a přejela pohledem z jednoho muže na druhého.
„Možná právě proto jste stále na svobodě."
„Možná." přitakal. „Možná mám jen dost peněz a díky nim ty správné kontakty."
„Takže jste kdo? Mafián? Zvrácený politik? Psychopatický kriminálník?"
„O psychopatii bych pomlčel, Lindsay."
Blonďatá žena semkla rty.
Opět v ní vzrostly obavy, že o ní ví to, co nikdo jiný na světě ne.
Nechtěla přemýšlet nad tím, co všechno by mohlo následovat v případě, že by tuto informaci spojenou s nespočtem nepříjemností a nepopiratelně i trestních činů předal policii.
„Nejsem mafián, přestože někteří z takových jsou mí známí. Nejsem ani vůdce žádného gangu. Řekněme, že jsem prostě," odmlčel se Leander: „muž. Muž, jemuž se dostalo jiných životních možností než zbylé většině."
„Pořád nemám tušení, co to pro mě a mého manžela znamená. Co s námi hodláte udělat?"
„Jsi mnohem zajímavější, než si připouštíš, Lindsay. A ty to víš. Jsi si vědoma své vzácnosti a i když se jí nechlubíš a pravděpodobně doufáš, že popíráním jí budeš považována za normální, ale opak je pravdou, drahá.
Odstrkováním problémů se jich nezbavíš. Dáváš jim tak prostor nabýt ještě větší velikosti.
Kdežto kdyby sis to přiznala, kdybys přijala sebe sama kompletně,"
„Jak to víte?" přerušila jej Lindsay.
Musela by být hloupá, aby si při Leanderových slovech nespojila dvě a dvě dohromady.
Nepřestávalo jí ale vrtat hlavou, jak je možné, že přišel na kloub tomu, čemu nikdo jiný ne, co jí samotné trvalo roky si uvědomit a co jí nejspíš zabere celý její život si přiznat a přijmout to.
„Jak jsem řekl, Lindsay Thibault, jsem muž, jemuž se dostalo jiných životních možností než zbylé většině. Pohlížím na věci jinak, z jiných úhlů. Nevidím svět tak omezeně, byť bych se označil za nonšalantního pragmatika vůči společnosti s eklektickými odpověďmi na většinu otázek. Nenechám se ovlivňovat vnějšími manipulujícími prostředky a jsem přesvědčený, že celou pravdu ti nikdy nedá jeden zdroj.
Každý problém má svou příčinu a svůj důsledek. Každý problém. I ten tvůj.
Komplikace je v tom, že ty se marně snažíš řešit pouze důsledek, příčinu jsi zazdila."
Je inteligentní, pomyslela si. Nebude snadné ho obelhat. Nebude snadné se odsud dostat, když právě on má všechno pod kontrolou.