Volání krve

16. kapitola

Poté, co v lese utichly veškeré zvuky kroků jejich přátel, problesklo kolem nich bělavé světlo. Ozářilo jim všem obličeje, až si upíři museli poodstoupit několik kroků, jelikož je jemně popálilo na mrtvolně bledé kůži. Následně ho ale pohltil Elenin hrudník. Ta se pod tím náporem neznámé síly sesunula na zem a upadla do bezvědomí. Nicolas nestačil ani udělat krok a už se na něj vrhla skupinka nabušených krvesajů, aby ho dostali pod kontrolu. Oháněl se proti nim svými tesáky a pár jich i nepěkně poranil, jenže jejich vůdce využil vzniklé situace, kdy byl vlk odstřižen od dívčina nehybného těla a přiložil jí její vlastní dýku, kterou jí vytáhl z vysoké obuvi, k nechráněnému krku. „Pokud nebudeš spolupracovat vlku, tak ji podříznu jako prase hned tu! Sice jsem si chtěl chvíli svoji novou hračku užít, ale pokud budeš ohrožovat moje muže, mile rád to udělám!" řekl a ještě víc přitlačil ostrý hrot stříbra na dívčinu kůži, až se spustil malý pramínek krve. Její pach stačil k tomu, aby se mohutný alfa uklidnil natolik, aby mu v nestřeženém okamžiku, kdy se plně soustředil na vůdce upírů, kterého propaloval krvelačným pohledem, jeden z jeho slouhů zabodl injekci s neznámou tekutinou pod hustou srst. Nik se po něm ohnal a secvakl mezi čelistmi jeho ruku v lokti. Upír zavřískal a upustil prázdnou stříkačku, která společně s jeho amputovanou rukou upadla do ušlapané vysoké trávy. Nik by se možná pozastavil nad svoji reakcí, kdyby se mu nezačal mlžit zrak. Jeho zorné pole začalo ze stran nenápadně černat a zmenšovat se. Snažil se zaostřit na první paprsky slunce, které právě začalo po dlouhé noci vycházet a propouštělo světlo skrze husté větve. I tak v přetrvávajícím šeru nebyl jeho bystrý zrak schopen určit, kde přesně se nachází tělo Eleny, která nepravidelně oddechovala. Frustrovaně zavrčel. V tu chvíli se mu zamotala hlava a sekl sebou na zem, až se tráva kolem něj zavlnila. V narůstající temnotě byl jen schopen rozeznat pár úsečných slov. „Rychle je vezměte! Musíme zmizet do úkrytu!" Poté ho zcela pohltila temnota.

***

Probudil ho nepříjemný rachot. Kdosi stál u jeho hlavy a čímsi mlátil do něčeho železného. Přitom něco nesrozumitelně hulákal. Nik přes zvonění v uších, bolest hlavy a pocit slabosti vnímal jen, že do něho někdo šťouchá. Nejspíš od něj očekávali adekvátní reakci, jenže jen na samotné odlepení ztěžklých víček vynaložil tolik síly, kolik jen mohl v té chvíli postrádat. Stále měl rozmlžený zrak, ale po pár minutách, kdy už i netrpělivá osoba, co si hrála na bubeníka, odešla, začalo jeho podvědomí zvonit na poplach. Nacházel se zavřený v ohromné kleci uprostřed potemnělé místnosti bez oken. Jediný zdroj světla vyzařovala malá žárovka, která vysela ze stropu na pár drátech a dosti nepravidelně blikala. Železná podlaha klece byla neuvěřitelně studená, ale postavit se nemohl. Výška stropu nepřesahovala totiž ani metr. Pomalu se vytáhl do sedu a rozhlédl se po zbytku uzavřeného prostoru. V protějším rohu klece se krčila silueta ženského těla. Zatajil dech. Opatrně, aby nenadělal moc hluku se k ní připlazil. Zatím netoužil vědět, co s nimi jejich věznitelé zamýšlejí.  Chvíli váhal, ale poté, co svým již ostřejším zrakem zkontroloval její tělo, jí roztřesenou rukou uchopil za rameno. Ucukl a nevěřícně se koukal na svoji dlaň. Dívka se sice třásla jako osika, ale její tělo bylo i na vlkodlaka až nepřirozeně horké. Takové teploty nemohla dlouho přežít. Zmatený vlkodlak nevěděl, co si má počít. V jeho hlavě blikalo výstražné znamení, které signalizovalo, že je jeho partnerka v ohrožení života, ale on nevěděl, jak jí má pomoci. Jeho beznaděj se začala projevovat i na jeho těle, které bylo v bledém světle až nepřirozeně vykresleno. Nakonec si dodal odvahy a i přes bolest položil dívce dlaň na tvář a přetočil její tělo, aby na ní viděl. Kapky potu jí kanuly po celém těle a její rozpraskané a pootevřené rty značily jasnou dehydrataci. Hrudník se jí zvedal v nepravidelných intervalech a dech byl téměř neslyšitelný. Nik si zoufale stáhl její drobné tělo do náruče a tiše na ni promluvil,: „Eleno?" ale odpovědi se nedočkal. Jen její dech se malinko prohloubil, jako by mu chtěla odpovědět. Ve mdlém světle se mu leskly oči. Bylo to už po druhé, co mu takto téměř bez života ležela v náručí a on nevěděl, jak ji má pomoci. Už si ani neuvědomoval, že je obklopen chladnou ocelí někde v temné kopce, nebo  že je úplně nahý. Dokonce zapomněl i na svoji otupělost. Z jeho hrdla se ozvalo beznadějné zavytí, které se odráželo od stěn a šířilo se dál podzemním komplexem. Jenomže ani jeho mocný řev nepřivedl dívčino vědomí zpět. Tedy si to alespoň myslel, dokud se po několika dlouhých minutách neotřásla chladem, i když se její tělo bojovalo s vysokou horečkou. „Eleno?" zašeptal téměř jako modlitbu. Dívka se znovu otřásla a víc se přivinula k jeho tělu. „Je mi zima," sklouzlo neslyšně z jejích úst. Jeho vlkodlačí sluch mu ale na tyto její tichá slova stačil. Najednou mu ze srdce neslyšně spadlo několik kamenů. Jenže tušil, že se s ní děje něco, co si nedokáže vysvětlit. Něžně jí položil zpět na podlahu, natiskl se na její záda a omotal jí ruce kolem pasu, aby jí jeho tělesné teplo chránilo před mrazivou klecí. Trhavě se nadechla k další větě. „Kde to jsme?" „To nevím, ale doufejme, že se odsud brzy dostaneme," pošeptal jí do vlasů. „Co jsi to udělala tam na té pasece?" na tuto otázku mu už brunetka neodpověděla, jelikož znovu upadla do bezvědomí. 

***

„Takže si to shrňme ještě jednou prosím! Moje sestřenka je společně s alfou Severní smečky jen Bohyně ví kde, nejspíše použila magii, na kterou nebyla dostatečně připravena, a jde jí o život? A k tomu má být to, co nám tady navrhujete naše nejlepší šance, jak je oba dva dostat ze spárů několika desítek, ne-li stovek upírů?  Nezešílela jste náhodou vážená?" nechtělo se Sebovi věřit vlastním uším.   Věděl, že by na starší dámu zastupující pohřešovaného alfu neměl zvyšovat hlas, ale návrh, který paní Blacková vyřkla se mu ani trochu nelíbil. „I když nerad, v tomto ohledu se svým bratrancem souhlasím. Kdyby k tomu došlo, neohrozilo by to jen její život, ale i celou vaši smečku," promluvil pevným hlasem Scott, který stále nepouštěl svoji lunu z objetí. Sice seděl na gauči v prostorném obývacím pokoji svého rodného domu, ale i tak ji chtěl mít na očích. Malý Thomas už dávno spal ve své posteli. Byl po tom adrenalinovém dobrodružství značně rozrušený a vyčerpaný, a tak se ani nebránil, když ho do ní uložili. Tedy spíš jeho babička. Ta teď stála u schodů do druhého patra a významně si odkašlala. „Paní Blacková má pravdu. Elenina jediná šance je stát se plnohodnotným vlkodlakem, i když to znamená, že bude trpět. Ale je to to jediné, co jí teď dokáže udržet naživu. Nemůžeme přijít o další Nositelku života," „Blbost! Přece jsme to teď všichni v té knize četli,:" obořil se na svoji tetu mladý vlkodlak a hodil s objemným svazkem na desku konferenčního stolku takovou razancí, až sklo slyšitelně zaúpělo, „i kdyby k tomu došlo, časem by se zbláznila! Musí existovat jiné řešení!" Dvě ženy obdařené léty zkušeností se  na sebe bezradně podívaly. „Jiná možnost není," prolomila ticho nakonec paní Blacková. „Elena musí mého vnuka přijmout za svého druha a stát se plnohodnotným vlkodlakem. Jakmile dojde ke spojení duše vlka s tělem, budu moci zrušit kouzlo, co ji poutá k její tělesné schránce a navíc se její tělo poté dokáže vyrovnat s následky jejího ukvapeného rozhodnutí. A Nicolas jí bude muset být oporou a psychickou kotvou. Pro dobro nás všech doufám, že společnými silami je dokážeme zachránit, ale netuším, jak je máme najít." Scott vyhledal pohledem svého betu, který byl celou dobu až nezvykle potichu a jen v koutě poslouchal celou konverzaci. Teď se ale po neslyšné výzvě odlepil od zdi, o kterou se opíral. „Možná je načase obnovit spojenectví s lidmi. Sice po nás pořád jdou skupinky lovců, ale možná, když si je nakloníme na naši stranu, mohli by s námi spolupracovat." „Navrhuješ tedy vrtkavé příměří? Na to zástupci východních smeček nikdy nepřistoupí. O něco podobného se po nekonečných válkách pokoušeli v minulém desetiletí, ale nikdy toho nedocílili, jen přicházeli o další členy smečky, až je lovci téměř všechny zabili," oponoval znovu Sebastian. „Musíme to alespoň zkusit. Ve finále se bez jejich pomoci stejně neobejdeme a i oni přišli o své ženy. Je to minimálně podmět k zamyšlení," rozhodl po krátké pauze Scott a ztěžka se postavil na nejisté nohy. Laura ho musela stále podpírat, aby neupadl, když se belhal k zástupkyni Severní smečky a Nealovi, který jí stál po boku. „Když dokážu přemluvit ostatní vlkodlaky, aby se s námi pokusili ukončit boj o naše životy, dokážete se postarat o moji sestru? Dokážete jí udržet při zdravém rozumu?" zahleděl se do jejích nezvykle zbarvených duhovek. Stará žena mu jeho pohled odhodlaně obětovala. „Udělám, co bude v mích silách. Navedu je oba na správnou cestu, ale bude záležet na jejich vůli a rozhodnutích. Lehké to nebude, ale udělám to. Zachráním nositelku života, před ní samotnou," promluvila pevným hlasem. Scott pokýval hlavou a rozhlédl se po ostatních v místnosti. „Nasedat do aut. Jedeme do města, ať na nás nemusejí se zahájením schůze čekat. Máme hodně důležitou práci."