Volání krve

4. kapitola

„Jak se mohli dostat na území smečky, aniž by je někdo vycítil? Kolem lesa se přeci pravidelně pohybují hlídky," zoufale pronesla Elena, když s šálkem plným energetické bomby usedala za svůj stůl v kanceláři. Thomas, místo vysněného zmrzlinového poháru, právě nadšeně pomáhal Sandře vyřizovat objednávky. Takže si se svým bratrancem mohla v klidu promluvit. Sebastian, který ještě před pár minutami telefonoval, se tvářil velmi starostlivě a neklidně. S povzdechem si převzal nabízenou kávu. Zhroutil se do křesla naproti brunetce a složil hlavu do dlaní. „Co se stalo?" optala se dívka. Znala svého příbuzného až moc dobře, aby před ní něco utajil. „Střídající našli všechny hlídkující vlkodlaky roztrhané na kusy. Ti dva to rozhodně neudělali sami. Nejspíš máme v lese celou skupinu pojídačů. Navíc se našlo i pár mrtvol v okolí města." „Co budeme dělat?" „V první řadě se posílí hlídky a i počet vlkodlaků na jednotlivých městských stanovištích. Takže v nejbližší době čekej nové posily do týmu ..., " zarazil se. 

Na kupě odložených papírů začal vibrovat telefon. Na rozsvíceném displeji se vyjímala fotka dvou bezstarostných puberťáků, kteří se na sebe zářivě usmívali. Dívka polkla a natáhla se po černém komunikačním zařízení. „Půjdu zkontrolovat Thomase," řekl Sebastian a i s hrnkem kávy se ztratil v hluku dopoledních návštěvníků. 

„Ano," přijala Elena telefonát a roztřeseným hlasem promluvila. „Eleno? Jste všichni v pořádku?" uslyšela hlas svého bratra. Čišel z něj strach. „Thomas je v pořádku. Nic nám není." „Kde teď jste." „Ve městě v kavárně," odpověděla dívka a rozhodla se přesunout k oknu, ze kterého byl krásný výhled na zaplněné náměstí. „Thomas není ve školce?" „Nechtěla jsem riskovat, že by zaútočili znovu. Navíc ta část města je hned na samém kraji zástavby," odůvodnila své logické uvažování. „Oni ale nešli po Thomasovi!" Elenina ruka s hrnkem se zarazila na cestě k jejím ústům. „Koho tedy měli zabít?" Scott se odmlčel a hluboce si povzdychl. „Tebe," ozvalo se najednou. 

Bílý šálek se roztříštil o podlahu místnosti. Hnědá tekutina se rozlila na všechny strany. Zaražená dívka stála s mobilem u ucha s nevěřícím výrazem. Neodpovídala na volání svého jména z druhé strany éteru. Jenom nechápavě hleděla před sebe. Možná by takto strnulá zůstala několik minut, kdyby jí neprobral tupý náraz dveří a vyděšený Sebastianův hlas. Mladý vlkodlak se rozhlédl po kanceláři a přitáhl si svoji sestřenku do náručí. Vyděšená dívka se k němu natiskla. Z očí ji začaly kanout slzy. Mladík jí z ruky vypáčil telefon, který křečovitě tiskla. 

„Scotte, tady Seb," ozvalo se hluboké oddechnutí. „Ano, dovezu jí v pořádku." „Dobře. Počkáme tu na něj," zavěsil a pevněji stiskl vyděšenou brunetku. Ta se postupně začala uklidňovat. Po pár minutách se odtáhla a zadívala se svému bratranci do jeho smaragdových očí. „Ty jsi to věděl, že?" shýbla se a začal zvedal střepy. „Řekl mi to jeden z nich, než jsem mu prokousl hrdlo," přiznal a vytáhl odněkud hadr na podlahu. „Proč si mi to neřekl?" „Nechtěl jsem tě ještě víc stresovat a navíc Thomas by se vyděsil ještě víc, kdyby se to dozvěděl." „To máš pravdu. Ale proč by mě chtěli mrtvou. Vždyť ani nejsem plnohodnotný člen smečky." „Kvůli tvým léčitelským schopnostem. Od té doby co jsi na klinice, zemřelo mnohem méně vlkodlaků. A jestli se nás doopravdy chtějí zbavit, je logické, že tě  chtějí odstranit," řekl Sebastian a vytřel poslední kapičky rozlitého kafe. Elena naházela střepy do koše a důkladně zametla celou místnost. 

„Možná bys nějakou dobu neměla opouštět vesnici," řekl s obavami mladý muž. Už když na něj upřela svůj pronikavý pohled, věděl, že se neměl ozývat. „A zůstat zavřená v domě. Za pár dní bych zešílela. Sebe já potřebuju nějaký sociální kontakt." Oslovený si povzdechl. „Scott ti řekl, ať se mne pokusíš udržet doma, co." „Říkal jsem mu, že to nemá cenu," odpověděl provinile.