Volání krve

3. kapitola

Procházela se po písečné pláži. Bosá chodidla jí omývala slaná voda. Vdechovala mořský vzduch. Naslouchala zvukům vody, která se tříštila o útesy. Nechávala jemný větřík čechrat její dlouhé tmavě hnědé vlasy. Pozorovala hejna racků, která mířila k ostrovu. Cítila se volná. Nebyla ničím svázána. Žádné povinnosti. Žádná očekávání. Žádná svazující pravidla. Jen klid, který příjemně hřál na duši. 

Eleno! Vlny jí volaly k sobě. 

Eleno! Jako by přímo žadonily, aby smočila své unavené tělo v jejich mokrém objetí. 

Eleno! Chtěla vyslyšet jejich volání, ale začala se moři vzdalovat, aniž by se jen nepatrně pohnula. 

Eleno! Křičeli na ni racci, aby nechodila pryč. Aby roztáhla svá neexistující křídla a společně s nimi prozkoumala každý kout Země. 

Eleno! Zoufalé hlasy se ozývaly intenzivněji než před tím. 

Eleno! Chtěla se za nimi rozběhnout a následovat je. Jenomže její nohy se staly kusem dřeva. 

Eleno! Nemohla se pohnout. A najednou ...  

„Eleno! Došlo k přepadení. Potřebujeme tě na klinice," ozval se naléhavý hlas v její hlavě. V tu chvíli byla naprosto vzhůru. Vylezla z postele a aniž by se zabývala jejím stlaním nebo tím, co má na sobě, seběhla do přízemí svého domku. Po cestě ke vchodovým dveřím si přes sebe jen přehodila hořčicovou mikinu a nazula první tenisky, které jí přišli pod ruku. Sáhla na kliku od domovních dveří, ale neotevřela je. V poslední chvíli se zarazila a poklusem se vydala do obývacího pokoje, kde měl nocovat její bratranec. Na pohovce ho nenašla a ani nikde jinde v domě nebyl. Rozhodla se, že ho hledat nebude a vyběhla z domu. Nastavila docela ostré tempo, ve kterém ji nezabránily ani rány na boku. Proč jen musela bydlet na opačném konci vesnice, než se nacházela klinika. Agr, jak nesnášela tyhle noční výlety. 

Rozrazila dveře a vběhla do nemocniční chodby. Na příjmu nikdo nebyl, a tak se spolehla na svůj sluch a čich. Neomylně zamířila do jednoho z operačních sálů, kde panovala obvyklá panika. „Podejte mi desinfekci!" „Nemotejte se tu a vypadněte na chodbu!" „Ustupte!" ozývalo se v místnosti. Lékaři křičeli jeden přes druhého a snažili se nápor zraněných zvládnout. Rozhlédla se po tom zmatku, ale nezahlédla nic. „Faj! Všichni, co tu nemají, co dělat a nejsou od personálu, ven! Nepotřebujeme, aby jste se tu motali."

Obrátilo se na ni několik neznámých obličejů a Elena polkla. Netvářili se zrovna přívětivě. Vypadali, že pocházejí z jiné smečky. „Kdo jsi myslíš, že jsi, aby jsi nám rozkazovala lidská ženo!" zařval jeden z mužů a začal vrčet. Naštěstí ji zachránil její kolega. „Klid pánové. Ta dívka je hlavní léčitelka ve smečce a má kouzelné ruce. Navíc bych vám nedoporučoval se s ní pustit do křížku. Jednak by jste jistě udrželi několik nepěkných ran od ní a dorazil by vás její bratr." 

Elena nečekala na další zbytečné řeči a protáhla se mezi statnými muži k jednomu z raněných. Ztěžka oddechující dívka zhruba v jejích letech ležela na zádech a ruku si držela na hrdlu. Elena si vytáhla rukávy mikiny a začala se věnovat pacientce. Kromě řezné rány na krku nenašla žádné další závažné zranění. Cítila, jak každý její pohyb je bedlivě pozorován. Na malinký okamžíček vzhlédla od své práce a zjistila, že muž, který na ní před chvílí řval, stojí naproti a starostlivě pozoruje ležící ženu. „Co se stalo Vaší družce?" využila jeho přítomnosti a položila pro ni zásadní otázku. Muž na ní překvapeně pohlédl. „Jak víte, že ...?" „Mám oči," odpověděla, aniž by slyšela zbytek věty, „tak co se jí stalo?" „Přepadli nás lovci, když jsme byli na cestě. Překvapili nás a většinu buď těžce zranili, nebo zabili. Téměř všechny vlčice, které byly s námi, zajali a odtáhli. Evu pořezali stříbrem." Elena pokývala hlavou a pohlédla na vystrašenou dívku. „Klid. Budeš v pořádku," promluvila melodickým hlasem a plynulým pohybem nahradila dívčinu dlaň na ráně svojí.