Volání krve

10. kapitola

V prázdném domě klaply vchodové dveře a zavrzal botník. Kdosi nechal otevřené okno v obývacím pokoji a tak do místnosti proudil čerstvý lesní vzduch. Elena se zaposlouchala do zvláštního ticha, které teď vládlo celému okolí. Kromě povyku obyvatelů vesnice nebylo slyšen nic. Vůbec nic. Žádný pták v korunách nezpíval, žádná zvěř se nepotulovala po lesích. Jen to ticho, které drásalo její napjaté nervy. Sáhla po klice a okno zavřela. Klapnutí západky ji alespoň na okamžik uklidnilo. Rozhlédla se po vzorně uklizené místnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše jak má být. Že mělo vše své dané a neměnné místo. Přehlédnutelné detaily ale pro ni byly, jako pěst na oko. Rodinná fotografie, která stála na krbové římse, byla v jiném rámečku a měla lehce pokrčené rohy. Knihy na poličce byly přeházené a televize se poněkud zvětšila. To vše připomínalo stopy nedávného zápasu. Důkaz, že ani ve svém vlastním domově není zcela v bezpečí. Elena zhluboka vydechla, popadla igelitový pytel, který si přinesla z kliniky a zapadla do své pracovny, aniž by se důkladněji rozhlížela po pozměněné chodbě domu.

Zkušeným pohybem rozředila zaschlou černou krev na svém oblečení. Brzy získala dostatečný vzorek. Trochu kápla na podložní sklíčko a vložila ho pod mikroskop. Naklonila se nad přístroj a začala si upravovat ostrost obrazu. Byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla čerstvě navoněného Sebastiana, který právě scházel ze schodů. Jakmile na ní promluvil, leknutím nadskočila. „Co tam děláš?" „Nic čemu bys rozuměl," odsekla mu podrážděně a dál se věnovala mikroskopu. Vlkodlak přešel k pracovnímu stolu a začal zkoumat obsah uložený v igelitovém pytli. Brunetka si povzdechla. Zapomněla ho vyhodit do kontejneru. „Proč tu máš své oblečení od krve pojídačů?" nechápavě se zeptal její bratranec. „Kvůli vědě?" snažila se dívka vyvléknout z nevyhnutelné odpovědi. „Na tohle ti tak skočím," prohlásil Seb a hodil zničené oblečení zpět do igelitu. „Ty nikdy neděláš nic jen tak. Takže proč to tu máš?" nedal se odbít a opřel se o pracovní desku.

„Fajn. Tak možná jsem chtěla zjistit, jestli by nám nemohla jejich krev pomoc. Já tu nebudu na věky a nějak se proti jejich jedu chránit musíme," odpověděla poraženě dívka a naštvaně vytáhla vzorek z přístroje. „A než se zeptáš, jestli to alespoň stálo za pokus, tak ti můžu sdělit, že ne. Jejich krev je na nic. Neobsahuje totiž vůbec nic, jako by veškeré krevní fragmenty byly zničeny při proměně," mrštila se sklíčkem do nádoby na nebezpečný odpad a zhroutila se na kolečkové křeslo. Sebastian sebral odhozený pytel a důkladně ho zauzloval. „Scott se chce vypravit na lov," pronesl poněkud zastřeným hlasem a starostlivě pohlédl na svojí sestřenici, která se po jeho slovech netvářila zrovna nadšeně. „Kolik vlků s sebou bere?" „Ne dost," povzdechl si brunet, „je to s ním čím dál horší a to nemluvím o tom blížícím se shromáždění všech smeček. Před tebou se ještě snaží mírnit, ale jakmile někdo udělá jen nepatrnou chybu, hned vyjede. Ben už si s ním neví rady a ani tvá přítomnost ho neuklidnila tak, jak jsme všichni doufali."

Elena si smutně povzdechla. I ona postrádala přítomnost veselé blondýnky. Bez jejich luny byla vesnice podivně pustá. Jako by jí chyběla duše. „Doufejme, že jí brzy najdou, jinak budeme muset hledat dobrého psychologa jak pro Scotta, tak pro Thomase. Vůbec se mi nelíbí, jak se na něm ztráta matky podepsala." Seb ostražitě povytáhl obočí a podezřívavě si ji přeměřil pohledem. „Plánuješ snad nějakou nekalost? Tenhle tvůj ton hlasu se mi nikdy moc nezamlouval!" „Možná," odpověděla mu vyhýbavě. Uklízení pracovního prostoru bylo najednou zajímavější, než její bratranec. Vlkodlak si založil ruce na prsou hned, jakmile začala čistit jeden z velice drahých přístrojů. „Tak to vyklop! Stejně víš, že už se beze mě nehneš ani na krok." „To mě budeš hlídat už i na záchodě?" poznamenala s dávkou ironie. „Možné to je," přistoupil Sebastian na Eleninu hru. Jakmile se jejich vážné pohledy střetly, začali se oba nekontrolovaně smát. „Ale teď vážně," vzpamatoval se vlkodlak jako první, „ do jakého problému se to chceš dostat tentokrát?" „Navštívit město," pronesla už bez smíchu. Sebovi zamrzl úsměv na rtech. „To je nemožné Eleno. I kdyby se mi podařilo Scotta ukecat, pořád je tu problém s pojídači okolo vesnice. Živý bychom se z lesa sami nedostali. A navíc pochybuju, že by tě teď pouštěl z dohledu smečky," poslal plán ihned do kytek Seb a důrazně se narovnal. Elena začala na desce stolu kroužit nervózně prstem.