Volání krve

1. kapitola

Přítomnost

Zvonek ohlašující dalšího zákazníka cinkl. Elena se ze zvyku ohlédla přes rameno. Ráda měla přehled o všech návštěvnících, kteří zavítali do její milované kavárny v centru města.

Příchozí usedl k jednomu z kulatých stolů u prosklené stěny a rozevřel jídelní lístek. Mrkla po svých spolupracovnících. Když zjistila, že mají všichni plné ruce práce, uchopila do ruky pero a bloček na objednávky a rozešla se k čerstvě obsazenému stolku.

„Krásný den. Máte vybráno?" slušně se otázala a připravila si pero nad papír, aby mohla okamžitě zapisovat. Byl to tak dokonale nacvičený pohyb, že ani nemusela odtrhnout své čokoládové oči od zákazníka.

„Ano, dal bych si jedno latté prosím," odpověděl ji muž v draze vypadajícím obleku a položil si na stůl notebook. „A také bych rád ochutnal jeden z vašich výborných zákusků. Který by jste mi doporučila?" „Dnes ráno jsme pekli Hraběnčin štrůdl. Naší pekařce se opravdu povedl," neodpustila si pochvalnou frázi pro svůj personál. „Přineste mi tedy ten," na mužově tváři se vykouzlil lehký úsměv a se zájmem si prohlížel mladou servírku, která se věnovala objednávkovému bločku.

„Bude to vše?" vyřkla další naučenou větu a muže tak vytrhla z jeho úvah. „Zatím ano, děkuji." „Hned to bude," řekla Elena a zamířila k barovému pultu, za kterým se zrovna činil jeden z jejích nejmladších zaměstnanců. „Dane! Latté na sedmičku, prosím." „Hned to bude, šéfová," odpověděl jí s humorem a ona se natáhla přes pult, aby ho plácla přes ruku. Dan si z toho nic nedělal, což očividně prozradily veselé jiskry v jeho očích, převedl objednávku do elektronického systému a začal se věnovat kávovaru. Dívka nad ním jen nechápavě zakroutila hlavou.

Vzala do ruky ovládání od otočné skleněné vitríny, ve které byla nabídka zákusků a vyndala z ní jednu dávku Hraběnčina štrůdlu. Jednalo se o jednoduchou variaci lehkého sladkého těsta s jablky. Zaklapla vitrínu, u baru na talířek přidala dezertní vidličku a ubrousek.

„Tady je to lattéčko," podal jí Dan přes pult vysokou sklenici s podšálkem. „Děkuji," usmála se na něj a kafé si převzala. I se zákuskem ho odnesla ke stolu a s přáním dobré chuti se vydala utírat některé z prázdných stolů.

Svoji práci nadevše milovala, i když to nebyla hlavní náplň jejího pracovního rozvrhu. Kdysi doufala, že bude moci žít, jako každý normální člověk. Třeba dělat v knihkupectví nebo u kasy v obchoďáku. Jenže ona nebyla normální člověk. A nebyla normální ani ve světě, do kterého díky svým kořenům patřila. A možná i proto se alespoň částečně snažila od své rodiny distancovat. Vlastnění podniku byla v podstatě její menší rebelie proti režimu její matky, která by jí nejraději ochraňovala až do konce jejího života. Plus i fakt, že se odmítala více angažovat ve studovaném oboru. Úplně jí stačilo, že musela ve své rodné vesnici zastávat roli hlavní ošetřovatelky. Kdyby totiž měla na výběr, rozhodně by se rozhodla studovat jiný obor než medicínu.

„Eleno! Máš tu hovor!" křikla na ní Sandra od pultu. Milá rusovláska si od ní převzala hadr na stoly a předala jí telefon. „Elena Moonová, kavárna Jiný svět," promluvila do sluchátka a zastrčila si neposlušný pramen hnědých vlasů za ucho, který ji vypadl z nedbalého drdolu. „Jistě. Složte náklad do zadní uličky. Hned tam někoho pošlu," položila telefon. „Dane, mohl bys jít dozadu pomoc zásobovačům?" optala se svého pomocníka. „Žádný problém," a začal si odvazovat černou zástěru, která patřila k pracovnímu oděvu. „Kdyby něco bylo, budu v kanceláři," houkla ještě na Sandru a další dvě dívky. „Začíná docházet cukr a ty malé sušenky ke kafi," ozval se odcházející Dan. Kývla na něj a ze slovy, že vše zapíše do objednávky, odešla do místnosti, která sloužila, jako její kancelář.