Volání krve

14. kapitola

Proplétala se lesním porostem. Snažila se dávat pozor kam v běhu klade nohy, aby nezakopla o nějaký kořen či větev, která by se válela na zemi. Neměla tak dobrý zrak, jako ostatní vlkodlaci. Proto se jí svět kolem ní zdál mnohem temnější a strašidelnější než vlkům, kteří běželi v jejích stopách. Věděla o nich. Tušila, že jí útěk jen tak neprojde. Proto se musela dostat k nedalekému poslednímu odpočinku několika stovek jejích předků, kteří padli v boji za záchranu jejich druhu. Jenže nebyla dostatečně opatrná. Jedna její bota se zasekla v ostružiní. Naštěstí se nenatáhla na zem, ale jen sebou plácla na jeden z kmenů stromů. Cítila, jak jí po dlaních teče něco teplého. Odřela si je, ale pořád lepší něž skončit na zemi, kde se mohla i uhodit do hlavy. Takhle jen vypletla nohu z houští trnů a znovu se rozeběhla ke svému cíli. Jenže tak ztratila svůj drahocenný náskok. Vlkodlaci jí už téměř dýchali na záda. Byli moc rychlí. Doufala, že její uspávací kouzlo bude déle účinkovat. Nejspíše se spletla. 

Byli tři. Jako první se jí v patách držel šedivý vlk, který měl před černým a pískově hnědým značný náskok. Nejspíše si jejího zmizení všiml mnohem dříve než ostatní. Jejich těžké tlapy dopadaly do lesního porostu. Cítila, jak na mi Seb doráží přes vlkodlačí komunikaci, ale záměrně jeho myšlenky blokovala. On se však nemínil vzdát. Za každou cenu chtěl zabránit jejímu zběsilému útěku. Stejně jako pískový vlkodlak. I jeho někde hluboko v mysli cítila. Na odpor ještě více vybičovala své uštvané svaly a běžela dál k mihotající záři, která se linula ze směru mohyly. Už viděla starodávný kamenný oblouk porostlý mechem, když najednou znovu skončila na zemi. Tentokrát za její pád mohl pískově zbarvený vlk, který mohutným skokem překonal svého betu a přišpendlil ji k zemi. Pod jeho robustním tělem se nemohla ani obrátit a tak dál ležela hlavou dolů a snažila se uklidnit svůj splašený dech. Cítila, že se vlkodlak proměnil. Mohutné chlupaté končetiny nahradily hřejivé mužské ruce, které jemně a zároveň pevně tiskly její tělo k zemi a bránily jí v pohybu. „Eleno, uklidni se prosím! Nechci ti ublížit," promluvil k ní autoritativně. Zátěž jeho těla jí totiž nezabránila v tom, aby se nesnažila všemožně dostat z jeho sevření. Jeho hlas jí ale prostoupil až ke konečkům prstů na nohou. Přestala se vzpírat. V tu chvíli jí mladý alfa pomohl vstát. Stále ji však držel za obě paže a ona k němu byla pořád otočená zády. 

Známe zakřupání a zrychlený dech doprovázející proměnu dalšího vlkodlaka jí ale neunikl. Najednou před ní stál v celé své přirozené kráse Sebastian s kamenným výrazem ve tváři. „Na co jsi pro boha myslela? Co bych tak asi řekl tvému bratrovi, až by se vzbudil?" promluvil na ni vyrovnaným hlasem. Dívka ale rozpoznala osten strachu, který se mu odrážel i v očích a jeho postoji. Na přítomnost nahých lidí už byla zvyklá a tak jí nedělalo sebemenší potíž udržovat s jejím bratrancem oční kontakt. „Musela jsem to alespoň zkusit. Pokud můžu zastavit jejich řádění na našem území, tak se jim s radostí vydám," promluvila pevným rozhodným hlasem. Sebastian se bezradně rozhlédl po přítomných vlkodlacích. Když poznal, že ani u jednoho ve sporu s tvrdohlavou Elenou nenajde oporu, ton jeho hlasu začal nabírat na panickém zvuku. „Jenže o to jim právě jde! Chtějí tě do svých spárů, aby mohli vypustit na vesnici pojídače! Chtějí nás všechny do jednoho mrtvé! A nejlepší příležitost budou mít v době velké rady. Proč myslíš, že tě chtěli vyprovokovat jen pár dnů před ní?" upřel na ni pohled svých vlčích očí. Jeho lidská stránka ustoupila kvůli hádce do pozadí. Elena proto jen sklopila pohled na špičky svých bot. „Eleno teď už nejde jen o Měsíční smečku, jde o osud celé vlkodlačí populace," promluvil jemným hlasem Nicolas, který stále svíral zápěstí své družky. „Dneska přišli další zprávy o zmizení vlčic ze západních smeček a dokonce i několika dětí. Dokonce už i lidé začínají něco tušit." „S obyčejnými lidmi jsme hlubší spolupráci nenavázali už od středověku. Vlkodlaci už žijí jen v jejich legendách a imaginárních příbězích z per mnoha autorů. Proč by se najednou měli začít znovu pídit po pravdě?" odsekla brunetka snažíc si protáhnout ztuhlý krk. „Protože je někdo navedl," odpověděl jí Sebastian po delší odmlce. „Před několika hodinami mi Ben sdělil, že kdosi se snažil dostat do kanceláří rodinné firmy a do laboratoří. Dokonce už je ohlášena i jakási kontrola." „Takových planých poplachů jsme už několik zažili." „To ano, ale tohle nebude pár chlápků v oblecích, kteří projedou veškeré papírování. Tihle nejdou po firmě, ale po osobách, kteří tam pracují," prozradil Seb napjatým hlasem. „Už jsem nechal upozornit veškeré jednotky, které máme ve městě. Až se Scott probere, rozhodne o dalších nezbytných krocích. My se teď musíme postarat hlavně o tebe, abys nevyvedla nějakou hloupost, které bys později litovala," pohlédl své sestřence do očí. „A musíme najít Thomase!"