Volání krve

2. kapitola

Blížila se doba oběda a to znamenalo větší koncentrace lidí v kavárně. V prostoru laděném do prvků přírody se tísnilo hodně lidí. Dokonce i venkovní předzahrádka byla plná. Elena se možná i proto rozhodla, že se po schůzce z bratrem vrátí do Jiného světa a vypomůže z poledním návalem. Díky neustálé zaměstnanosti zapomněla dokonce i na fakt, že za nedlouho za ní všude bude chodit otravný ocas, který ji bude rádoby chránit. I když svého bratra měla ráda, za tohle ho přímo nenáviděla. Nepotřebuje přeci stín, který ji bude neustále v patách. Scott moc dobře věděl o výcviku, který prodělala pod vedením jejich otce před jeho smrtí. Chápala, že se o ni bojí, ale tohle bylo moc. Jako by mu nestačilo, že kontroluje každý krok své ženy. 

Obsloužila poslední stůl a odnesla špinavé nádobí do kuchyně. Poté sdělila Sandře, že se odpoledne nevrátí a ať vedoucí odpolední směny dohlédne na zavíračku. V kanceláři vyměnila uniformu za civilní oblečení a rozpustila si vlasy. Poté opustila kavárnu a vydala se za každodenními povinnostmi. Nasedla do auta a vyjela směrem k části, kde se převážně nacházela školská zařízení. Po půl hodině v dopravní špičce se konečně dostala ke svému cíli. Zaparkovala před jedním z mnoha předškolních zařízení pro děti a vstoupila do budovy. Třídu svého svěřence našla okamžitě. Jakmile ji spatřila jedna z učitelek, okamžitě došla pro malého neposedu, který si hrál v samém rohu s dalšími dětmi.

„Dobrý den. Tady ho máte," předala jí žena syna jejího bratra. Rozloučila se a odešla i s neposedou do šatny. „Teto! Já se na tebe dneska tak těšil. Hráli jsme si na hřišti na babu a stavěli hrady z písku. A já se Sabinkou jsme postavili ten největší hrad, jaký jsi kdy mohla vidět. Chceš ho ukázat? A teď jsme si hráli s autama a já jsem byl Blesk," začal okamžitě malý chlapeček mlet pátý přes devátý a  jeho teta nad nim jen protáčela oči. Stále brebentícího si ho posadila na lavičku v šatnách a pomohla mu zavázat boty a uložit bačkory do pytlíku. Chlapec nezavřel pusu ani, když si zapínal zip na mikině. Byl prostě celý otec. Ten se upovídanosti zbavil až, když se stal alfou a nastoupila zodpovědnost. 

„Teto a budeme si dneska hrát zase v lese? Mám tam rozestavěnej ze včerejška domeček z kůry," zeptal se černovlasý kluk. Elena si k němu dřepla a láskyplně mu rozcuchala vlasy. „To si budeš muset domluvit s maminkou Thomasi. Dneska si na tebe udělala čas," napřímila se. Thomas na ni upřel svůj prosící pohled. „Tohle na mě nezkoušej! Jasné? A neříká se rozestavěnej, ale rozestavěný. Pojď, pojedeme." Thomas vložil svoji malou ručku do Eleniny a rozešli se k autu. Elena vylovila z kufru dětskou autosedačku, do které upevnila svého synovce. Když zapínala poslední popruh chlapec se jí naklonil k uchu a zašeptal, „pustíš mi ty písníčky o zvířátkách, které máš v kastlíku na cédéčku?" Elena se na něj upřímně usmála a řekla, „ale jenom když budeš zpívat!" „Anooo!" zařval Thomas, až si Elena myslela, že jí prasknou bubínky. Vylovila tedy z kastlíku příslušné CD a vložila ho do přehrávače. Začala hrát píseň o psím divadle a kluk se na zadním sedadle dal do zpěvu.   

Odbočila na lesní cestu, o které by nikdo netvrdil, že vede do civilizace. Bez vyvýšeného podvozku a čtyřkolky byl průjezd lesem náročný a hlavně nemožný. Proto si odbočky většina lidí nevšímala a dál jeli po asfaltové silnici. Jen málo kdo věděl, co se v lesích skrývá. Dívka zapnula asistenta pro pohon čtyřikrát čtyři a bez výrazných obtíží projížděla lesním porostem a spadanými větvemi. Malý klučina na zadním sedadle se vůbec nezajímal o okolní prostředí a dál prozpěvoval. Ani občasné zhoupnutí celého automobilu mu nevadilo. 

Po půl hodině drkotavé jízdy se konečně dostali do malé vesničky vystavěné z malých chat a dřevěných domků. Auto před jedním z nich na samém okraji zástavby zastavilo. Dívka zatáhla ruční brzdu, vystoupila z auta a šla vysvobodit svého synovce ze zajetí bezpečnostního pásu. Chlapec nadšeně vyskočil z auta a už mával na skupinku mužů, kteří bez triček běhali po lese.