Volání krve

6. kapitola

Ticho se odráží od bílých dezinfekcí prosycených stěn. Nikdo v pokoji nevnímá občasné kroky nebo útržky hovorů, které se k nim donesou z vedlejší chodby. Všímají si jen bledého obličeje dívky ležící s mnoha hadičkami v ruce na nemocničním lůžku. Pozorují pravidelné křivky objevující se na monitoru, aby se stále ujišťovali, že je tu pořád s nimi. Že ještě nikam neodešla. Že jí pořád bije srdce. Že virus, na který neexistuje lék, ho ještě nezastavil. Stále doufající v zázrak. Všichni vědí, jak vypadá otrava jedem Pojídače duší. Začne to i sebemenším škrábancem drápy napuštěnými smrtícím toxinem jehož postup tělem byl zřetelný na pokožce, kde zanechával temné čáry na místech, kde vystupoval cévy, a okolo infikované rány, která nekontrolovatelně hnisala. Ten postupně koluje v krevním řečišti a napadá každý orgán v těle, se kterým přijde do styku. Zastavuje jeho činnost. Oběť nákazy trpí šílenými bolestmi a křečemi, které nejdou utlumit. Pacienti se tak udržují v umělém spánku, aby si neublížili. To je možná na celém procesu nejhorší. Příznaky se ve své podstatě podobají reakci na stříbro, i když to není tak agresivní a vlkodlak po pár hodinách v nesnesitelných horečkách umírá. U tohoto jedu je to jinak. Svému nedobrovolnému hostiteli se dostává do mozku a způsobuje tak halucinace. A po pár nekonečných dnech blouznění a nesnesitelných bolestí nastává smrt vlivem zástavy srdce. Kéž by to pro oběť znamenalo konec. Pokud se tělo ihned nespálí, nastává fáze proměny v bytost, která neovládá logické myšlení a ani sociální život. Proměna v Pojídače duší. Poté nastává nekončící touha po krmení na čisté esenci nejenom vlkodlaků, ale i nevinných lidí. Proměněný řádí tak dlouho dokud ho někdo nezabije useknutím hlavy, probodnutím srdce, nebo vykrvácením. Poté najde duše proměněného konečný klid.

Scott pevně drží svoji matku v pevném objetí a nechává jí, aby truchlila nad osudem své jediné dcery, kterou se celý život snažila tak urputně chránit. Od té doby, co jí oznámili její stav, nepřestala naříkat. Lauru s Thomasem poslal raději domů, aby ušetřil syna pohledu na umírající milovanou osobu. Štve ho, že může jen bezmocně přihlížet a nemůže pro ni nic udělat. Aniž by chtěl, začne se mu před očima odvíjet Elenin život. Vidí, jak ji poprvé držel v náručí, jak spolu vyrůstali, jak jí ošetřoval první odřené koleno. Slyší její smích, když spolu běhali po lese a pozorovali dospělé členy smečky. Vidí radost v jejích očí, když se poprvé proměnil a smutek, když zjistila, že z ní nikdy nebude plnohodnotný vlkodlak. Vzpomíná na den, kdy se stala vysokoškolačkou. Na den kdy si splnila sen a otevřela vlastní podnik. Svojí usměvavou, optimistickou a stále zamyšlenou milovanou sestřičku.

Kdyby se prudce neotevřeli dveře a do místnosti nevběhl nevyspalý Nicolas, dál by přemýšlel nad smyslem jejího života. „Jak je na tom?" zeptal se spíše ze slušnosti, protože všichni věděli, že nákaza se dá přežít jen zázrakem. A tím zázrakem byly Eleniny kouzelné ruce. Scott na něj pohlédl. „Bylo jí už líp," a zhluboka vydechl. Nechtěl se bavit o stavu své sestry, když ji tím nemohl nijak ulevit. Nejraději by si s ní vyměnil místo, jenom aby nemusel pozorovat, jak mu její život proklouzává mezi prsty. Vždyť šlo o Elenu, která nikdy v životě neublížila živé duši. Naopak jich mnoho zachránila. Nemusel se ani ohlédnout, aby věděl, že Sebastian se stejně jako on za celou dobu nehnul ze svého místa a svojí sestřenku pozoruje ještě z větším smutkem. Překvapilo ho, když se Nicolas nahnul k jeho uchu a řekl slova určená jen jemu. „Možná pro Elenu existuje naděje," a odtáhl se. Ta věta však ve Scottovi rezonovala hodně dlouho, než pochopil její význam. „Ty snad znáš někoho, jako je ona?" zněl nevěřícně jeho hlas. Nicolas pokrčil rameny. „Svým způsobem ano."

„Sebastiane buď tak hodný a odveď mojí matku domů. Přijdu za chvíli za vámi," předal Amandu, která se ani nezmohla na protest do rukou svého bratrance, který, ač si to nechtěl přiznat, byl rád, že může být alespoň nějak užitečný. Jakmile za nimi zaklaply dveře, spustil na mladého alfu. „Tak mluv!" „Na světě existuje více neúplných vlkodlaků, kteří stejně jako Elena mají magické schopnosti. Jenomže většinou žijí odděleně ve světě lidí. Jen málo jich zůstane u své původní rodiny." „A jak nám tato informace pomůže. To mám prohledat všechna města na Zemi, abych našel dalšího léčitele. Vždyť jsou od ostatních lidí k nerozeznání!" vykřikl ublíženě Scott. „Chápu, jak to myslíš, ale mně taky záleží na Elenině zdraví a ty to moc dobře víš." „Promiň. Jenom jsem vystresovaný," omluvil se a protřel si oči. „Potřeboval bych jí dostat na své území," řekl Nicolas s velkým knedlíkem v krku. Věděl, že stojí na tenkém ledě. Tušil, jak Scott zareaguje. Alfa Měsíční smečky se narovnal, aby dosáhl své plné výšky. I tak si navzájem hleděli do očí. „To nepřichází v úvahu!" promluvil hlubokým hlasem, ve kterém šlo poznat i náznak vrčení. Scott věděl, co k jeho sestře Nicolas cítí. To ale pro něj neznamenalo, že mu všechno projde. „Je to její jediná naděje!" stál si za svým Nicolas a odhodlaně hleděl Scottovi do očí, které se pomalu začaly červeně zabarvovat. I on už začínal využívat svého postavení, aby nebyl v nevýhodě. „Nechápu, co tím zamýšlíš, ale Elenu nikam převážet nebudeme!" vrčel Scott dál a odvrátil se k odchodu. Nicolas se proto rozhodl vytáhnout poslední trumf z rukávu. „Mám ve své smečce léčitele, který by jí dokázal pomoci," to Scotta zastavilo v pohybu. Zarazil se. „To není možné. Jak to, že nikdo nic neví?" otočil se na něj Scott s nechápavým výrazem. „Umím dobře chránit to, co chci. Navíc o Eleně ví taky jen pár vyvolených," odpověděl mu Nicolas. „Slibuji, že se jí při převozu nic nestane. Ručím ti za to svojí hlavou!" Scott si povzdechl. „Tak dobře. V téhle situaci tu stejně pro ni nic už udělat nemůžeme. Ale varuji tě. Druh, ne druh," rezignoval Scott. „Pojede s ní i Sebastian. Alespoň na všechno dohlédne." „Díky. Do dne rady vlkodlaků budeme zpět," upřímně se na něj zahleděl Nicolas. „Nic neslibuj a za nic neděkuj. Zajdu za doktorem, aby ji připravili na převoz. Kdy vyrazíte?" „Co nejdřív," odpověděl bez váhání a společně se vydali do útrob bílých stěn. Scott se rozešel k sesterně a Nicolas sbalit si věci, které v podstatě ani nestihl vybalit.